Seznámení s hashtagem Prague #RetroMetro

Cestování časem v pražském metru

Mapa pražského metra platná v červnu 2020. Jsou na ní vyznačené tři trasy (A – zelená, B – žlutá, C – červená). Systém nemá jednu „centrální“ stanici, nýbrž trojici hlavních přestupních stanic, kde se kříží vždy dvě trasy. Zdroj: Dopravní podnik hlavního města Prahy.
Snadno rozeznatelné logo pražského metra. Toto konkrétní „M“ je červené, protože značí vstup do stanice na červené trase C. Volně dostupné foto.
Tato bronzová socha českého kosmonauta Vladimíra Remka s jeho sovětským protějškem Alexejem Gubarevem, dílo českého sochaře Jana Bartoše, stojí nedaleko vchodu stanice Háje na trase metra C. Stanice se původně jmenovala „Kosmonautů“ právě na oslavu československo-sovětské spolupráce při dobývání kosmu. Foto Mark Baker.
„Dívka Míru“, jak se láskyplně přezdívá této soše, stojí nedaleko vstupu na stanici Náměstí Míru na trase metra A. Bronzová socha českého sochaře Jana Kryštůfka se oficiálně nazývá „Alegorie Míru“ nebo také „Dívka s holubicí“. Foto Mark Baker.

Veřejnou dopravu mám rád, ale víc než metro mi k srdci přirostly tramvaje – aspoň tedy v Praze. Před několika lety jsem dokonce napsal pražským tramvajím jakýsi milostný dopis, ódu na tyto „velryby na kolejích“.

Má záliba v pražských tramvajích souvisí se skutečností, že chování a zvyky, které v nich člověk vidí, lépe odrážejí zvyklosti města. Není to prostě jen způsob přepravy. Naopak pražské metro se v podstatě podobá podzemním drahám jakéhokoli velkého města kdekoli na světě.

Drobné laskavosti každodenního života, na které v pražských tramvajích narazíte dodnes – třeba když pán galantně vyskočí na nohy, aby nabídl své místo starší dámě – se v metru uplatňují jen poněkud vlažně. Vypadá to tu spíš jako v podzemní džungli. K hlavním pravidlům cestování v metru patří nepsané zákony jako „nenavazuj oční kontakt s cizími lidmi“, „moc nemluv“, „nestůj přede dveřmi, když se nastupuje a vystupuje“ a, ať se děje, co se děje, „nikdy neblokuj eskalátory“. Praha patří jednoznačně k městům, kde se „vpravo stojí, vlevo chodí“.

Přesto nabízí pražský systém metra dost bizarních aspektů pro fascinující studii. Stanice i trasy byly z větší části naplánované a postavené v 70. a 80. letech bývalým komunistickým režimem. Když víte, kam se podívat a co hledat, zjistíte, že stanice metra jsou dodnes v podstatě muzeem doby, kdy se – alespoň teoreticky – dělalo všechno pro blaho a slávu dělnické třídy. Důstojné muzeum komunismu Praze dodnes chybí (nepočítaje nové soukromé, komerční muzeum), takže jestli chcete nahlédnout do tehdejšího života, uděláte nejlépe, když si koupíte jízdenku a strávíte hodinku v pražském podzemí.

Tato úžasná fontána stojí přímo u stanice Vltavská na trase C. Jmenuje se „Faun a Vltava“ – faun odkazuje na římskou mytickou postavu, napůl člověka a napůl kozla. Fontána je dílem umělců Miroslava a Olgy Hudečkových z roku 1984. Foto Mark Baker.
Kosmický exteriér stanice metra Vltavská na trase C. Tato stanice patří jednak k nejnápaditějším ze stanic, co se týče designu, a jednak k těm nejzanedbanějším. V letech 2018–19 prošla jen krátkodobou rekonstrukcí. Foto Mark Baker.
Stanice metra Smíchovské nádraží na trase B je typická předimenzovaným nástupištěm, na které shlíží ochoz. V tento den koronavirové karantény na počátku května 2020 tu bylo téměř liduprázdno. Foto Mark Baker.
Tato kamenná mozaika je další připomínkou vesmírných ambicí Československa v partnerství se Sovětským svazem. Jmenuje se „Kosmonauti“ a je dílem českého umělce Aloise Fišárka. Najdete ji v horním patře stanice metra Háje na trase C (dříve nazvané „Kosmonautů“). Foto Mark Baker.

Pražské metro je podle světových standardů relativně malé. Má jen tři trasy (viz mapu výše) odlišené písmenem a barvou: trasu A (zelenou), trasu B (žlutou) a trasu C (červenou). Jediná centrální stanice, kde by se scházely všechny tři trasy, tu chybí. Místo ní slouží jako spojovací uzly tři přestupní stanice, na nichž se kříží vždy dvě trasy (Muzeum, Můstek a Florenc). Systém funguje velmi efektivně a rychle v něm zdoláte velkou vzdálenost.

Poněkud zvláštní je, že písmena označující trasy neodpovídají jejich stáří. Systém se budoval postupně, od začátku 70. let, a do provozu byly jako první uvedeny v roce 1974 části trasy C. O několik let později se zprovoznily centrální stanice trasy A a až za dalších několik let, v polovině 80. let, následovaly části trasy B.

Od těchto počátků se systém zhruba každých pět let rozšiřoval směrem ven a otevíraly se další nové stanice. Poslední velké rozšíření pražského metra se odehrálo v roce 2015, kdy se trasa A prodloužila na západ z Dejvické až na novou konečnou Nemocnice Motol.

Malá odbočka: Tohle poslední rozšíření pro mě jako pro člověka, který píše o cestování (i pro všechny ostatní pisálky o Praze), mělo (dočasně) tragické dopady. Prodloužení trasy totiž přesunulo hlavní vstupní bránu do města pro návštěvníky, kteří přijeli autobusem z letiště, ze stanice metra Dejvická (kde byla mnoho a mnoho let) na novou stanici Nádraží Veleslavín. Kvůli tomu byly desítky turistických průvodců donuceny přepsat kapitoly o pražské dopravě, protože jinak by záhy dostaly nálepku „zastaralé“.

Každá ze tří tras pražského metra má nejen odlišné písmeno a barvu, ale kupodivu také zřetelně odlišnou osobnost.

Trasa A by se dala nazvat nejvelkolepější (nebo i nejpovýšenější) z těch tří. Spojuje hlavní středověké atrakce města, včetně starobylého Pražského hradu (metro Hradčanská), Malé Strany (Malostranská), Starého Města (Staroměstská) a Václavského náměstí (Muzeum). Jména stanic na této trase nijak nezavánějí výstředností ani propagandou, ale drží se historické a zeměpisné reality. Dvojice stanic dokonce vychází z dlouhé a bohaté české tradice náboženských reforem. Jedna je věnována Jiřímu z Poděbrad, husitskému králi z 15. století, a druhá upomíná na husitského kazatele Jana Želivského.

Některé stanice na trase metra A si vysloužily také mezinárodní zájem v oblasti designu: na mnoha instagramových postech o Praze naleznete třeba vyduté a vypouklé kachle z barevného hliníku evokující pop-art, které pokrývají stěny podzemí. Tento prvek je nápaditým dílem designéra Jaroslava Otruby. Trasa A je zároveň nejhlubší ze tří tras metra a mnohdy se tu ocitnete na zdánlivě nekonečných eskalátorech. Stanice Náměstí Míru se s 87 metry dokonce pyšní nejdelším eskalátorem Evropské unie, který se sám o sobě stal právoplatnou turistickou atrakcí.

Naopak trasa C by se dala nazvat dějinným povýšencem, radikálem či dokonce rebelem. Bývá tradičně považována za „tu komunistickou“ trasu (což by snad mohlo vysvětlovat její červenou barvu). Trasa C vznikla především proto, aby spojila centrum Prahy s rozlehlými projekty bytů pro dělnickou třídu na jižním okraji města, které byly v 70. a 80. letech pýchou a radostí komunistických centrálních plánovačů.

Stanice na trase C jsou, až na několik málo výjimek jako Vyšehrad (bývalá „Gottwaldova“), z designového hlediska víceméně nudné; jejich někdejší sláva se zrcadlila spíše ve vznosných jménech, která jim původně udělili komunisté, aby pomáhala propagovat jejich ideologii (ale běda, v roce 1990 byla většina z nich přejmenována).

Jen malá ukázka: Stanice metra na dnešním nádraží Holešovice se kdysi jmenovala „Fučíkova“ podle komunistického novináře Julia Fučíka perzekuovaného nacisty. Název „Gottwaldova“ zase připomínal Klementa Gottwalda, prvního komunistického lídra v zemi, který se dostal k moci po převratu v roce 1948. Dnešní stanice Pankrác se dříve jmenovala „Mládežnická“ (nejspíš na oslavu mládí); stanice Opatov se jmenovávala „Družby“. K mým osobním favoritům patří stanice Chodov, původně „Budovatelů“ (zřejmě pocta těm, kdo stavěli metro), a dnešní Háje, původně „Kosmonautů“ na počest sovětského vesmírného programu.

Trasu B je nejtěžší nějak zaškatulkovat. Je to prostřední dítě systému: zmatené a opomíjené. Ani velkolepé A, ani radikální C. Na trase B najdete několik výjimečných stanic jako Anděl, dříve „Moskevská“ na počest sovětského soudruha. Většina trasy však není zajímavá ničím. Tak schválně, zkuste si vyjmenovat stanice metra B od Smíchova na západ ke konečné stanici Zličín – ve správném pořadí (a bez koukání do mapy). Nemožné.

A aby toho nebylo málo, stanice na trase B jako by tíhly k zanedbanosti, proti níž jsou ostatní trasy znatelně imunnější. Je to jen můj čistě subjektivní dojem, ale připadá mi, že stanice jako Anděl, Karlovo náměstí, Florenc, Invalidovna, Palmovka a další na trase B patří k nejošuntělejším v celém systému podzemní dráhy. Dokonce stanice Národní třída přímo v centru, u které byste podle polohy soudili, že se bude tvářit prudce elegantně, byla neuvěřitelně zašlá až do renovace před několika lety.

Pražské metro v karanténě. Na snímku vidíte prázdnou stanici Palmovka na trase B v dubnu 2020, kdy se většina Pražanů ukrývala v bezpečí svých domovů. Foto Mark Baker.
Stanice Kobylisy na trase C, otevřená teprve v roce 2004, se pyšní obrovským nástupištěm, které člověku vyrazí dech – a taky, jak vidíte na fotografii, zřejmě nejsmutnější vodní fontánou v Praze. Foto Mark Baker.
Na této fotografii vidíte rozlehlé nástupiště stanice metra Můstek na trase B. Můstek je zřejmě tou ze stanic, na které se nejsnáze ztratíte. Trasy A a B tu spojuje matoucí labyrint úzkých koridorů, schodišť, ramp a eskalátorů. Foto Mark Baker.
Stanice Vyšehrad na trase C se tyčí vysoko nad Nuselským údolím jižně od městského centra. Kdysi se jmenovala „Gottwaldova“ na počest prvního komunistického lídra Československa. Foto Mark Baker.

Můj první dojem z pražského metra, když jsem ho roku 1984 navštívil poprvé, byl chlad. Nemluvím tu o teplotě vzduchu – ačkoliv v nejhlouběji položených stanicích trasy A vám může i uprostřed léta naskočit husí kůže – ale spíš o jeho celkově odosobněné atmosféře. Možná jsem byl tehdy jen v takovém rozpoložení. Jestli jste četli můj post „O ztraceném spolubydlícím“, vzpomenete si na můj výlet se spolubydlícím Mattem, při němž nás rozdělila série až komických nedorozumění typických pro komunistickou éru. Celé tři dny jsem neměl ponětí, co s ním je, a cestoval jsem sem tam po trasách metra v naději, že ho někde zahlédnu.

V té době jsem žil v New Yorku a jedinou podzemní přepravou, kterou jsem znal, bylo omšelé metro v NYC. Pražské metro bylo proti němu neuvěřitelně rychlé, čisté a spolehlivé, ale taky na mě působilo trochu odosobněle a roboticky.

Jako příklad mohu uvést svou vzpomínku na jeden horký letní den v New Yorku někdy v polovině 80. let. Nasedli jsme s mou přítelkyní Deliou na metro s tím, že si uděláme výlet na pláž ve Far Rockaway v Queensu. Průvodčí na každé stanici vykřikoval do reproduktorů své monotónní hlášení tolik charakteristické pro newyorské metro: „Všichni nastupovat! Pozor na dveře, za-ví-ra-jí se! Jede se na pláž!“ Bylo to jako ve vlaku na nějakou party. Cesta nám připadala nekonečná, protože cestující na každé stanici natahovali ruce a nohy ze dveří, aby se nezavřely – prostě proto, že mohli.

V Praze jsem si jako jedné z prvních věcí všiml toho, že ve vlacích žádní průvodčí nejsou. Vždycky když se vlak chystal opustit stanici, místo lidského hlasu, který upozorňoval pasažéry, aby dávali pozor na dveře, jsme slýchali trochu přísné české varování z nahrávky: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“ V té době jsem z toho nerozuměl ani slovu, ale připadalo mi to nevrlé. Pak se dveře zabouchly – a tím myslím opravdu zabouchly. Vystrčit z nich ruku nebo nohu se nikdo neodvážil, aby ho vlak neslavně neodvlekl do další stanice.

Měl bych uvést na pravou míru, že od sametové revoluce v roce 1989 se pražské metro stalo o něco shovívavějším. Dodnes slýcháme totéž nahrané varování (zde si ho můžete poslechnout), ale objevilo se v něm slovo „prosím“ a vedle mužského hlasu už ho pronáší také hlas ženský. Dveře byly upraveny tak, že když náhodou přivřou pasažéra nastupujícího či vystupujícího na poslední chvíli, jsou k němu mnohem laskavější. O končetinu už nikdo nepřijde.

Jeden z osmi socialisticko-realistických bronzových reliéfů na stanici Anděl trasy metra B oslavuje československo-sovětskou kooperaci při dobývání kosmu. Tato stanice se poprvé otevřela v roce 1985 pod názvem „Moskevská“. Foto Mark Baker.
Nádherný vestibul malé stanice Malostranská na trase A zdobí kopie barokních soch, včetně této repliky díla Matyáše Bernarda Brauna nad eskalátorem. Malostranská je jednou z mála stanic metra, které dodržují umělecké souvislosti s nadzemním okolím; tento konkrétní případ čerpá z barokních počátků pražské Malé Strany. Foto Mark Baker.
Tento barokní reliéf byl objeven v 70. letech při výstavbě stanice I. P. Pavlova na trase C. Kdysi značil vstupní bod pražského Nového Města. Úřady ho kupodivu nezlikvidovaly, ale umístily na stěnu vestibulu poblíž pokladny. Foto Mark Baker.
Nejzajímavější designové prvky často nejsou přímo ve stanicích metra, ale venku v jejich okolí. Tento brutalistický monument u stanice Nové Butovice na trase B připomíná slavnou bitvu druhé světové války o Dukelský průsmyk. V pozadí vidíte obří plastiku umělce Davida Černého jménem „Trifot“. Foto Mark Baker.

Během let pobývání v Praze mi metro velice přirostlo k srdci a začal jsem oceňovat jeho rychlost a efektivitu. Dokonce jsem postupně přijal několik stanic za svou „domovskou“ zastávku, podle toho, kde jsem zrovna bydlel nebo pracoval.

Můj první pražský byt, to bylo v dubnu 1991, ležel přímo nad Staroměstskou. Celkem rychle jsem zjistil, že se už od vidění znám s prodavači tamních kiosků i figurkami, které dnem i nocí prodlévaly v okolí vchodů a východů. Některé z těch lidí tam vídám dodnes.

Později jsem se přestěhoval k vinohradské stanici Jiřího z Poděbrad, která v té době vypadala pořád dost ošuntěle; bylo to mnoho let předtím, než se z Vinohrad stala luxusní čtvrť lemovaná kavárnami, které dnes expati láskyplně přezdívají „JZP“.

V polovině 90. let, kdy jsme otevírali knihkupectví a kavárnu Globe, se mým skoro domovem stala futuristická stanice Vltavská na trase C. Posléze jsem pracoval v rádiu Svobodná Evropa a poznal jsem zase každé zákoutí stanice Muzeum, která ležela pod naším sídlem. A dnes je mou „domovskou“ stanicí Hradčanská na trase A.

Sílu tohoto druhu asociací zná dobře každý, kdo někdy žil dostatečně dlouho v jednom městě. A konkrétně o Praze se dá říct, že město se za poslední tři desetiletí překotně vyvinulo – místy až k nepoznání – zato stanice metra se téměř nezměnily. Pro mě osobně zůstávají dodnes užitečnými orientačními body, a to nejen v geografické mapě města, ale i v jeho – a mých vlastních – dějinách v průběhu let.

(Translated from the English by Eva Kadlecová. Find a link to the English version here.)

(Více o dějinách a umění pražského metra naleznete na webové stránce Metro Art. Autor John Bills tu využívá stanice metra jako výchozí body k úvodu do dějin Prahy ve své knize „Via The Left Bank of the '90s“. Budu rád, když budete na Twitter postovat vlastní fotografie pražského metra. Nezapomeňte je označit tagem #RetroMetro.)

Hala vlakového nádraží nad stanicí Smíchovské nádraží na trase B je pokladnicí socialistického realismu: ze stropu visí předimenzované lustry a horní polovinu jedné stěny pokrývá rozsáhlá freska velebící ctnosti dělníků a rolníků. Foto Mark Baker.
Stěny stanice Roztyly na trase C pokrývají dekorativní keramické motivy. Vypouklé a vyduté kachle – v teplých oranžových a hnědých tónech – se často používaly v 70. letech a mnoha Čechům tak dodnes okamžitě evokují bezútěšné dny „normalizace“ po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, kdy se zdálo, že tu komunismus skutečně zůstane na věčné časy. Foto Mark Baker.
Dlouhý eskalátor ve stanici Jiřího z Poděbrad na trase metra A. Tento post se „inspiroval“ (pokud se to tak dá říct) omezeními spjatými s koronavirem na jaře roku 2020. Snímek jsem vyfotil již ke konci omezení – v polovině května – kdy se stanice začaly opět nesměle plnit lidmi dojíždějícími do práce. Foto Mark Baker.
Jiřího z Poděbrad na trase A je jednou ze dvou stanic, které tematicky navazují na dlouholetou protestantskou náboženskou tradici země. Tato stanice je poctou prvnímu (a jedinému) českému husitskému králi. Vestibul zdobí úžasné – a dlouho opomíjené – keramické reliéfy s výjevy ze života v 15. století, dílo umělce Lubomíra Šilara. Foto Mark Baker.
Nástupiště stanice Želivského na trase A. Byla to má „první“ stanice metra, protože leží poblíž hotelu, kde jsem bydlel při své první návštěvě Prahy v srpnu 1984. Tuto fotografii jsem pořídil v době nejpřísnějších karanténních omezení koncem dubna 2020. V odpoledne, kdy by se měla pasažéry jen hemžit, byla stanice prakticky opuštěná. Foto Mark Baker.
Vstup do stanice Anděl na trase B vítá pasažéry zarážejícím reliéfem, který hlásá věčné spojení Prahy s Moskvou. Původní název stanice v době otevření roku 1985 byl „Moskevská“. A jedna zajímavost: v moskevském metru dodnes najdeme její sesterskou stanici pojmenovanou po Praze – „Pražskaja“. Foto Mark Baker.
Rekordně dlouhý eskalátor stanice Náměstí Míru na trase metra A je samostatnou turistickou atrakcí. Se svými 87 metry je nejdelším eskalátorem v Evropské Unii. Foto Mark Baker.
Nástupiště stanice Muzeum na trase C. Stavitelé zde měli dobrý nápad umístit nad eskalátory okna, která skýtají dokonalý výhled na celé nástupiště. Na této stanici jsem nastupoval a vystupoval den co den, když jsem působil jako redaktor rádia Svobodná Evropa, které sídlilo přímo nad stanicí. Foto Mark Baker.
Takto vypadá interiér nadzemní části stanice Vltavská na trase C. Trochu připomíná velitelský můstek kosmické lodi a dobře odráží designového ducha celé stanice, který se pohybuje někde mezi retrofuturismem šedesátých let a brutalismem let sedmdesátých a osmdesátých. Foto Mark Baker.
Tato obří instalace zdobí vestibul stanice Palmovka na trase B. Jmenuje se „Soukolí“ (Alexius Appl, 1987) a má představovat industriální tradici okolní čtvrti Libeň. Foto Mark Baker.
Stanice metra Jiřího z Poděbrad na trase A se dodnes nevzdala svých super-rychlých eskalátorů z komunistické éry. Na snímku výhled dolů k nástupišti. Foto Mark Baker.
Toto neoprimitivistické umělecké dílo najdeme u vchodu přestupní stanice Můstek (trasy A a B) přímo u Václavského náměstí. Každý den ho míjejí tisíce lidí, aniž by se na něj vůbec podívali. Foto Mark Baker.
Jeden z mála sloganů komunistické éry, které jsou dodnes zřetelně patrné na stěnách pražského metra. Tento reliéf s nápisem „Veškerá moc v ČSSR patří pracujícímu lidu“ je vetkán do vestibulu stanice Hradčanská na trase A. Foto Mark Baker.
Stanice metra Staroměstská leží přímo pod srdcem středověké Prahy. Kupodivu v ní najdeme jen málo vyloženě dekorativních prvků. Nejpoutavějším z nich je krásná rudá barva použitých hliníkových kachlů. Foto Mark Baker.

Comments

Add a comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *


− 6 = two

Photo of Mark Baker
About the author

Mark Baker

I’m an independent journalist, travel writer and author who’s lived in Central Europe for nearly three decades. I love the history, literature, culture and mystery of this often-overlooked corner of Europe, and I make my living writing articles and guidebooks about the region. Much of what I write eventually finds its way into commercial print or digital outlets, but a lot of it does not.

And that’s my aim with this website: to find a space for stories and experiences that fall outside the publishing mainstream.

My Book: ‘Čas Proměn’

In 2021, I published “Čas Proměn” (“Time of Changes”), my first book of historical nonfiction. The book, written in Czech, is a collection of stories about Central and Eastern Europe in the 1980s and early ‘90s, including memories of the thrilling anti-communist revolutions of 1989. The idea for the book and many of the tales I tell there were directly inspired by this blog. Czech readers, find a link to purchase the book here. I hope you enjoy.

Tales of Travel & Adventure in Central Europe
Mark Baker