Bylo to poprvé – ale ne naposled – kdy jsem si uvědomil, že si Praha s člověkem zahrává

O ztraceném spolubydlícím

Moje kamarádka Bożena, na fotografii v Krakově v roce 1989, pět let poté, co jsme se potkali. Autor Mark Baker.
Zanedbaný vchod do studentské cestovní kanceláře „Almatur“ mimo centrální náměstí v Krakově, kde jsem v roce 1984 potkal Bożenu. Autor Mark Baker.
Krakovské hlavní náměstí v roce 1984. Dokonce i tehdy bylo magnetem pro turisty, ačkoliv většina z nich byla z Polska. Autor Mark Baker.
Krakovský královský hrad Wawel, pohled z povzdálí, léto roku 1984. Autor Mark Baker.

V Polsku vše probíhalo hladce. Dorazil jsem do Krakova a docela rychle jsem si našel ubytování u rodiny polské studentky Bożeny, která tehdy pracovala v cestovní kanceláři pro mládež nedaleko Rynku Głównego, krakovského hlavního náměstí. Zastavil jsem se tam, abych si rezervoval pokoj, ale bohužel byl Krakov v této letní sezóně beznadějně plný. Najít volný pokoj v hotelu či hostelu bylo prakticky nemožné. Bożena byla tak milá, že mi nabídla místo na gauči v bytě své rodiny v industriální části Krakova Nowa Huta a to bylo všechno. Byla také inteligentní, atraktivní a mluvila výborně anglicky. Málokdy mám v životě takové štěstí – toto byl dobrý začátek výletu.

Bożena na této bizární cestě do Prahy později sehraje výraznou a nečekanou roli.

Týden v Krakově jsem strávil s Bożenou a její rodinou, Mattem a jeho přáteli. Většina Mattových spolužáků byli Američané, kteří stejně jako my studovali dějiny nebo mezinárodní vztahy někde ve Státech. Pamatuji si, že všichni byli docela cool a dokonce trochu záviděli Mattovi, že toho léta mohl popíjet pivo a hrát na kytaru na přeplněné studentské koleji, kde byli ubytovaní.

Nastal čas loučení s Polskem a spolu s Mattem a jeho novými kamarády z jagellonského programu jsme v Krakově nasedli na noční vlak do Prahy. S Mattem jsme měli v plánu zůstat tři dny v Praze a potom jet nočním vlakem do německého Norimberka. Odtamtud jsme měli pokračovat do Lucemburska a nakonec letět z Paříže zpátky do New Yorku.

Čirou náhodou měla být v tom týdnu v Praze i Bożena. V létě roku 1984 se konaly oslavy výročí, na které si matně vzpomínám jako na jakýsi svátek „Polsko-československého přátelství“. Celý týden probíhal program oficiální, stereotypní kulturní výměny, kterého se účastnily Bożena a stovky dalších studentů z Polska. Všichni se pak po nocích spolu bavili a opíjeli na koleji Karlovy univerzity poblíž pražského obrovského stadionu na Strahově. Nijak závazně jsme se s Boženou nedomlouvali, ale tuto možnost jsem měl stále na paměti. Vlastně jsem měl v plánu zamířit na Strahov, jakmile to bude možné.

Hlavní náměstí v Krakově, které na mém snímku z roku 1984 vypadá velmi „retro“. Autor Mark Baker.
Mariánský kostel v centru Krakova na hlavním náměstí, snímek z roku 1984. Autor Mark Baker.
Další snímek usměvavé Bożeny. Tento je pořízen v roce 1989 během pozdějšího výletu do Krakova. Autor Mark Baker.

S Mattem a jeho kamarády jsme ve vlaku z Krakova do Prahy proflámovali noc a do Prahy jsme dorazili vyčerpaní z toho množství piva, nedostatku spánku a častých celních a pasových kontrol na hranicích mezi Polskem a Československem. Bylo to roky předtím, než se díky Evropské unii z hranic stal víceméně nedůležitý pojem – tehdy vás mohli vzbudit i čtyřikrát za noc (dvakrát pasová kontrola, dvakrát celníci příslušného státu).

Z pražského Hlavního nádraží jsme se s Mattem vydali do oficiální kanceláře Čedoku v Panské ulici nedaleko Starého Města, kde se cizinci v Praze povinně museli zaregistrovat a rezervovat si hotelový pokoj. Dnes je Čedok běžnou cestovní kanceláří, tehdy to však bylo hrozivé místo, které připomínalo spíše policejní stanici než pokladnu. Postup byl následující: postavili jste se do řady, předali svůj cestovní pas přísně vypadající starší dámě, odpověděli na spoustu dotazů ohledně toho, proč jste v Praze a konečně – bylo-li vše v pořádku – jste dostali svůj hotelový pokoj. Na výběr toho tehdy moc nebylo.

V té době jsme byli studenti a samozřejmě jsme hledali tu nejlevnější variantu. Dostali jsme potvrzení o rezervaci dvoulůžkového pokoje v hotelu Solidarita (dnes „Hotel Fortuna City“), v neosobním hotelovém věžáku nacházejícím se v chmurné, odlehlé městské části Prahy Strašnice, vzdálené 5 kilometrů (3 míle) na východ od pražského Starého města (viz mapa níže). Dáma z Čedoku nás informovala, že se ještě v ten samý den musíme dostavit do hotelu a nahlásit se v pokoji.

S výběrem jsme byli docela spokojeni. Pravda – hotel sice nebyl v centru, ale byl na dosah, mohli jsme si ho dovolit a dokonce se (paradoxně) jmenoval „Solidarita“. V roce 1984 byl odborový svaz Solidarność v Polsku velkým tématem a zároveň jádrem polského antikomunistického odporu. Hotel se samozřejmě nejmenoval po této odborové organizaci (to by na přísnou československou vládu nesedělo), ale pro nás to bylo něco jako dobré znamení.

Dobrá. A teď se to celé zvrhne.

Starý hotel Solidarita, místo mého prvního pobytu v Praze, nyní známé jako Hotel Fortuna City. Snímek z roku 2017. Autor Mark Baker.
Jediný pozůstatek starého názvu hotelu Solidarita – tramvajová zastávka stejného jména. Autor Mark Baker.
Já a můj důvěrně známý ustaraný výraz, někdy v 80. letech. Autorka Delia Meth-Cohn.

Po návštěvě Čedoku jsme se s Mattem trochu prošli centrem Prahy, abychom se probrali a trochu se zorientovali, já jsem byl ale pořád unavený z noční jízdy vlakem. Vzdal jsem to a řekl jsem Mattovi, že půjdu do hotelu a trochu si v pokoji zdřímnu. Večer se tam pak můžeme potkat. Souhlasil. Chtěl si ještě projít město a potkat se s dalšími přáteli z Jagellonské univerzity.

To bylo naposled, co jsem ho během tří dnů spatřil.

Příběh pokračoval takto: zajel jsem do hotelu Solidarita, zaregistroval se na recepci, ubytoval v pokoji a na chvíli si zdřímnul. Po zbytek dne a večera jsem se zdržoval poblíž hotelu a čekal na Matta, ale ten se neobjevil. Matně si vzpomínám, jak večeřím v hotelové restauraci a vracím se do pokoje a celou dobu mám za to, že se Matt objeví opilý ve dveřích, bude mi líčit nějaké divoké historky a pak vyčerpáním padne do postele jako zabitý.

Představte si moje překvapení, když jsem se příštího rána vzbudil a jeho postel byla prázdná. Po Mattovi ani stopy, žádný batoh, žádný náznak jeho existence.

Zřejmě jsem si měl dělat více starostí a ohlásit jeho zmizení u místní policie či na americké ambasádě. Koneckonců mělo Československo v té době nepřátelskou cizí vládu a všelijaké špionážní lumpárny byly běžnou záležitostí. Z počátku jsem vůbec neměl dojem, že by se něco mohlo stát. Vlastně si pamatuju, že to bylo zcela naopak. Byl jsem na Matta naštvaný za to, že určitě skončil na nějaké skvělé párty, pak padl do peřin jako zabitý a ani se neobtěžoval dát mi vědět.

Po snídani jsem Mattovi v pokoji nechal naštvaný vzkaz a vyrazil jsem do města. Praha byla překrásná, ale i tichá, prázdná a trochu strašidelná. Nepotkali jste skoro žádné turisty a vlastně tam ani nebylo tolik co dělat. Bylo to místo, kde člověk slyšel ozvěnu svých vlastních kroků; a kde se nemohl zbavit pocitu, že ho někdo sleduje.

Odpoledne jsem se vrátil do hotelu a v pokoji ještě pořád nikdo nebyl. Matt opravdu zmizel beze stopy.

Toho večera jsem se rozhodl, že se projdu městem až na kolej poblíž Strahovského stadionu a mezi hostujícími studenty z Polska se pokusím najít Bożenu. Netušil jsem, co mám čekat, ale jelikož to bylo cosi jako nafouknutá politická událost, zřejmě mohlo vypadat podezřele, když se tu bude plížit Američan. U vstupních dveří jsem se vyšvihl s tou nejlepší verzí své naučené němčiny a předstíral jsem, že jsem hostující student z Východního Německa. K mému překvapení trik zabral a vrátný mě pustil dovnitř. Najít Bożenu mezi stovkami polských studentů byl nemalý výkon. Nezdálo se, že by tu někdo všechny ty politické akce bral příliš vážně. Polsko-československé přátelství tu spíš vypadalo jako další důvod dát si další pivo. Nejdřív jsem se zeptal, kde najdu krakovskou delegaci, a když jsem ji našel, sháněl jsem se po Bożeně. Nikdo o ní neslyšel a nevypadalo to, že by ji někdo znal, ale najednou jsem uslyšel její hlas. Vlastně stála přímo přede mnou.

Příštích 12 hodin až do dalšího rána jsme strávili spolu, ale paměť už mě trochu zrazuje. Pamatuji si, že jsme si povídali do noci, tak jako to dělají studenti; hovořili jsme o studiu, o budoucnosti. Každý z nás samozřejmě pocházel z jiné strany Železné opony, což naší konverzaci přidalo na filmové dojemnosti. Ve skutečnosti náš dialog asi nebyl zas tak brilantní, jak jsem si myslel, ale do Bożeny jsem se zamiloval a myslel jsem si, že to je jedna z nejúžasnějších osob, které jsem kdy potkal. Určitě jsme se líbali (jak jinak za těchto okolností?), ale tady mě paměť opravdu klame. Zřejmě jsme tak či tak v jejím pokoji na kolejích neměli dost soukromí.

Ráno po dojemném rozloučení, kdy jsem si (právem) pokládal otázku, jestli ji ještě vůbec někdy uvidím, jsem se vyplížil z budovy koleje a vydal se zpátky na cestu k Solidaritě. Jo, Matt možná zrovna s přáteli a disidenty zažil párty roku, ale i já jsem se měl skvěle. Kouzla Prahy se zjevovala nečekaně – možná oběma z nás.

Interiér mého pokoje v hotelu Solidarita v roce 1984. Matt se vůbec neukázal a jeho postel zůstala netknutá. Autor Mark Baker.
Pražský Havelský trh poblíž Staroměstského náměstí, 80. léta. Tehdy byla Praha mnohem klidnějším a osamělejším místem. Ty tři dny ve měste jsem převážně strávil procházením se po ulicích. Autor Mark Baker.

Když jsem se vrátil, pokoj byl i nadále prázdný a po Mattovi ani stopa, začal jsem si opravdu dělat starosti. Jo, pomyslel jsem si, mohl se zaseknout na párty na noc nebo celý den, ale dva dny bez známky života – to už nebylo normální. Ráno a odpoledne jsem přerývaně pospával a snažil se tak dohnat nedostatek spánku z předešlé noci. Možná jsem toho dne i odešel z hotelu, ale na to, co jsem dělal, si nepamatuji.

Třetí a poslední ráno mého pobytu bylo tu a po Mattovi stále jakoby se slehla zem. V hotelovém bufetu jsem si dal snídani, sbalil jsem si věci a odhlásil se z hotelu. Tak jako jsem to dělával v minulých dnech, i tohoto jsem se na recepci zeptal, jestli mi někdo nenechal vzkaz nebo se nepokoušel mě kontaktovat, a opět neúspěšně. Toho dne jsem chtěl stihnout noční vlak v osm hodin večer do Německa. Usoudil jsem, že jestli je Matt v pořádku, určitě ho večer potkám na nástupišti. Samozřejmě jsem neměl ponětí, jak to nakonec dopadne.

Poslední hodiny v Praze jsem strávil procházkami po centru Prahy, zhostila se mě nuda, byl jsem trochu nešťastně zamilovaný, dělal jsem si starosti. Po těch letech a různých situacích a fázích mého života zjišťuji, že tato směska emocí až překvapivě trefně vystihuje Prahu. Jak se blížil čas odjezdu vlaku, vydal jsem se směrem k hlavnímu nádraží a doufal v to nejlepší.

Na informační tabuli jsem zjistil, ze kterého nástupiště odjíždí vlak, prošel jsem nádražím a vyšel po schodech nahoru ke kolejišti. Bylo něco před osmou večer a na nástupišti bylo jen pár lidí. Když jsem se však podíval na druhou stranu nástupiště, vypátral jsem Matta. Byl naživu a vypadal perfektně.

Hlavou se mi honily stovky emocí: samozřejmě jsem pociťoval úlevu, ale také zdravou dávku vzteku a zklamání. Proč se můj nejlepší kamarád neobtěžoval sdělit mi, že pobýval někde jinde, měl jiné plány, proč o sobě nedal vědět, abych si nedělal starosti atd.?

Když mě Matt uviděl, jeho reakce byla zdaleka horší než ta moje. Nevzpomínám si, jestli jsem ho kdykoliv jindy viděl tak naštvaného. Přesná slova našeho rozhovoru si nepamatuji, ale muselo to být něco jako:

Matt: „Kde jsi proboha byl??“

Já: „Kde jsem proboha byl?? Kde jsi proboha byl TY??“

Matt: „Čekal jsem v hotelu tři dny a ty ses nikdy neobjevil. Ani jsi mi nenechal vzkaz, abys mi řekl, kde jsi!!“

: „Čekal jsem v hotelu tři dny a TY ses nikdy neukázal! To TY jsi nikdy nenechal vzkaz!“

Oba jsme potřebovali trochu času, abychom se uklidnili. Nastoupili jsme do vlaku, usadili se a o všem jsme si promluvili. Konečně jsme přišli na to, co se stalo, a odpověď byla až bolestivě prostá.

Když jsem první den dorazil do hotelu a vyžádal si pokoj, na recepci mi jeden přidělili. Když sem ten den po mně dorazil Matt se stejným požadavkem, byl mu přidělen pokoj jiný. Když jsem první den Matta neviděl, usoudil jsem, že se prostě nevrátil; když neviděl on mě, usoudil, že já jsem se tam nikdy neubytoval.

Byli jsme ubytovaní ve stejném hotelu, jedno patro od sebe, po celé tři dny, a nikdo z nás na to nikdy nepřišel.

Svůj dluh si Matt v mých očích vlastně splatil a dokonce se ukázal jako lepší kamarád. Zatímco já jsem Mattovo zmizení neohlásil, on podle všeho o mém zmizení informoval americkou ambasádu. Na pár dní jsem se oficiálně stal pohřešovanou osobou.

Tento zážitek ve mně zůstal na dlouho a dodnes mi nejde z hlavy. Bylo to poprvé – ale ne naposled – kdy jsem si uvědomil, že si Praha s člověkem zahrává.

*Starting this week, I'll occasionally publish my posts in Czech language in the hope of reaching a broader Czech public. This post originally appeared on this blog in English under the title "The Case of the Missing Roommate." It was translated from the English by Irena Duda. Find a link to the English text here. 

Cestou na pražský Karlův most v létě roku 1984. Nevzpomínám si, proč jsem se rozhodl pořídit tento snímek (pohled z Malé Strany), ale je možné, že jsem tak udělal na cestě ze strahovské koleje do hotelu Solidarita. Autor Mark Baker.
Pražský Karlův most v roce 1984. Jedna z mnoha fotografií osamělých procházek po Praze v rámci podivné první návštěvy města. Autor Mark Baker.
Pražské Hlavní nádraží, zde na snímku z roku 1989, vypadá však skoro identicky jako v roce 1984, kdy jsem si dělal starosti, že už nikdy nespatřím svého kamaráda Matta. Autor Mark Baker.
Matt na snímku z 80. let. Přibližně tak vypadal toho večera, kdy jsem ho viděl stát na nástupišti pražského Hlavního nádraží. Autorka snímku: Ruth Raymond.

Comments

  1. What a good story from your stay in Prague
    I ask me because you are back to living in Prague ,,
    Sending greetings from south of Prague
    I’m not Božena ,

Add a comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *


eight − 5 =

Photo of Mark Baker
About the author

Mark Baker

I’m an independent journalist and travel writer who’s lived in Central Europe for more than two decades. I love the history, literature, culture, and mystery of this often-overlooked corner of Europe, and I make my living writing articles and guidebooks about the region. Much of what I write eventually finds its way into commercial print or digital outlets, but a lot of it does not.

That's my aim with this travel website: to find a space for stories and experiences that fall outside the publishing mainstream.

You’ll find a mix of stories here. Some will be familiar “what to see and do” travel articles on particular destinations. Others will be tales of “adventure” (usually with a comic twist) from life on the road. I'll also share tips about living in my adopted hometown of Prague and stories from a more-distant (but seemingly ever-present) past, when Central Europe was the “Eastern bloc” and I was a full-time journalist trying my best to cover it. I hope you enjoy.

Tales of Travel & Adventure in Central Europe
Mark Baker