Home

Jedním z drobných oživení pro mě jako autora cestovních průvodců je ten zvláštní pocit, když narazím na své knihy „v divočině“. Tím myslím náhodná setkání, kdy spatřím, jak si běžný každodenní cestovatel čte knihu, kterou jsem napsal nebo na ní pracoval. Pomyšlení, že jsem sehrál svou drobnou roli v plánování něčí dovolené, mě stejně tak uspokojuje, jako nutí k zamyšlení. Dovolená může být samozřejmě vysoce subjektivní pojem. Vždycky doufám, že jsem lidi nasměroval k nezapomenutelným zážitkům, nebo jim aspoň pomohl vyhnout se těm mizerným. Jakmile zahlédnu svou knihu někde v divočině, rychle se podívám do tváře jejího čtenáře, abych zjistil, jestli vypadá spokojeně.

Bydlím v turisticky populární Praze a během let jsem pracoval na několika cestovních průvodcích po městě. Jsem zvyklý, že tu vídám cestovatele svírající v rukou knihy, které jsem psal. Ovšem letošní rok byl z hlediska turistiky dost mimořádný, a tak jsem teprve v půli července v jedné restauraci konečně narazil na mladý pár s výtiskem „Lonely Planet Prague“ na stole. V tomto postu chci zavzpomínat na několik zvláštních momentů během let, kdy na sebe narazili autor a čtenář cestovních průvodců.