Dopis mému oblíbenému typu veřejné dopravy

Velryba Na Kolejích

Očividně nejsem jediný, komu se zdají pražské tramvaje trochu romantické. Foto Mark Baker.
Cesta tramvají je část každodenního života v Praze. Foto Mark Baker.

Praha má sice poměrně pěkné metro a rozsáhlou síť autobusů, tón hromadné dopravy ale udává tramvaj. Ještě se nestalo, aby návštěvník Prahy minul červenokrémovou velrybu, která se na kolejích plynule sune přes kočičí hlavy a tlačí svoje úctyhodné rozměry úzkými uličkami původně dělanými na jedno koňské spřežení, teď ale našlapanými auty, náklaďáky, autobusy a nekonečným proudem tramvají.

Co ale existence tramvaje může prozradit o Praze a Pražanech? Pro mě jako cizince ve městě není jednoduché na tuto otázku odpovědět. Nedávno jsem se o to pokusil tak, že jsem strávil v tramvaji celý den. Chtěl jsem od svítání do západu slunce jezdit všemi 22 denními linkami, nebo alespoň některými z nich, na dráze dlouhé 142 kilometrů (celkem má víc než 500 km). Nakonec jsem celou trasu nestihl dokončit, ale podařilo se mi alespoň částečně porozumět městu i lidem, kteří v něm žijí.

Tramvaj míjí Národní divadlo na Národní třídě. Foto Mark Baker.
Nové tramvaje navržené firmou Porsche stále vypadají v některých starších pražských čtvrtích poněkud nepatřičně. Foto Mark Baker.
Futuristická městská scenérie na vzdálenějším pražském předměstí Řepy. Foto Mark Baker.

CHCETE SI SEDNOUT?

V tramvajích přežívají poslední známky zdvořilosti, která z jiných oblastí každodenního života Pražanů vymizela. Návštěvníci města, kteří se setkají především s číšníky a prodavači, odjíždějí často s dojmem, že Češi jsou nevrlí, ba dokonce neurvalý národ. Jde možná o odkaz čtyřicetileté éry komunismu nebo naopak o reakci na obrovský příliv turistů po sametové revoluci. Stačí ale nastoupit do tramvaje a ocitnete se o padesát let zpátky.

Například za vrchol neslušnosti je pořád považované, když v plné tramvaji nenabídne muž svoje místo k sezení starší ženě. Všiml jsem si, že tato společenská finesa se ale v novějším a méně vytříbeném metru tak přísně nedodržuje. Není proto vždy jednoduché správně se rozhodnout, jak a jestli sedačku nabízet. Pokud jde o dámu v letech, maminku s miminem v náruči nebo viditelně nemocného člověka, není co řešit. Co ale dělat, když narazíte na dámu sice starší, jinak však v dobré kondici? Zvednete se příliš rychle a riskujete, že ji urazíte. Zvednete se příliš pomalu a riskujete, že přivoláte na svou hlavu hněv zbytku vagonu.

Svá sedadla by měly bez okolků podstupovat taky mladé ženy, a to starším mužům. Tady se ocitáme v situaci ještě citlivější, neboť mužské ego je všeobecně proslulé svou křehkostí. Bývalý kolega, zdatný šedesátník, mi jednou vyprávěl, jak propadl depresi, když před ním krásná mladá žena vyskočila a nabídla mu místo k sezení. Líčil, že si nejprve její úsměv vysvětloval jako snahu o seznámení – což taky není v pražských tramvajích nic neobvyklého – brzy mu ale došlo, že o něm uvažovala spíš jako o svém otci nebo dědečkovi.

Od mužů se očekává, že si osvojí delikátní umění pomáhat mladým maminkám s dětmi a kočárky. Novější modely tramvají přiléhají přímo k chodníku, nicméně do starších vedou dobré tři schody. Když na vás ale matka zaparkuje očima jako na čestném nosiči kočárku, není cesta, jak žádost slušně odmítnout. Abyste kočárek správně vyložili, musíte vyčkat, až tramvaj zastaví, vystoupit jako první pod schůdky, uchopit kočár pevně za přední osu a přenést ho i s dítětem bezpečně na chodník. Celkem velká odpovědnost na to, že jste jen cizí chlap z tramvaje.

Cizí cestující se mezi sebou v tramvajích příliš nebaví. Tato zásada se ale samozřejmě mění po půlnoci, kdy se denní flotila odebere k odpočinku do vozovny a noční tramvaje začnou převážet rozjásané hýřily z centra do domovů na předměstí. Kolem třetí čtvrté ranní se nálada může přiostřovat a z nočních tramvají se stávají pohyblivé hospody. Existuje sice zákaz popíjet v tramvaji alkohol přímo z lahve, ale jeho dodržování nikdo striktně nevyžaduje. Na rozdíl od New Yorku v Praze nikdo nemusí nasávat z papírového pytlíku.

Tramvaje se umí dobře pohybovat v úzkých uličkách. Foto Mark Baker.
Z tunelu na Malé Straně vyjíždí ojedinělá zelená tramvaj (pokrytá reklamou). Foto Mark Baker.
Turisty oblíbená tramvaj č. 23 brázdí koleje na majestátních Vinohradech. Foto Mark Baker.
Turistická favoritka, tramvaj č. 22, projíždí úzkou zatáčkou na Malé Straně. Foto Mark Baker.

HYSTERICKÝ ZVONEK

Řidiči jsou obvykle tvrdí chlapíci, stejně tak i řidičky, jejichž počet za volantem tramvají roste. (Nutno dodat, že o skutečném volantu nemůže být řeč, na palubní desce je jen pár knoflíků, které ovládají rychlost a brzdy). Kecy neurvalých cestujících je nezajímají a jsou proslulí tím, že nežádoucí individua klidně uprostřed noci vyloží v jakékoli díře. V zimě, kdy se z tramvají stává útočiště bezdomovců, jim pak přibývá ještě jedna starost, a to čistit sedačky pro řádné zákazníky. S klesající teplotou ale obvykle povolují a nechají bezdomovce, aby se rozvalili na sedačce a chrápali na celou tramvaj.

Řidiči, kteří svá červenokrémová monstra manévrují skrze úzké ulice města, neberou v potaz ostatní vozidla, cyklisty ani chodce. Auta přistižená, jak ve špičce křižují tramvajovou trať, uslyší jejich hněv v podobě hystericky řinčícího zvonku, zvukového paralyzátoru, který útočí přímo na jejich základní pud sebezáchovy a říká, aby se okamžitě klidili z cesty.

Rozsáhlá síť pražských tramvají vznikla zkraje dvacátého století, v podstatě ve stejné době, kdy se země vymanila z rakousko-uherského područí na konci první světové války. Jedním z původních geniálních elektrotechniků, kteří stáli za tímto vynálezem, byl Čech František Křižík, ačkoli musíme přiznat, že tramvajová kultura silně napodobuje Vídeň. Kdo strávil nějaký čas v rakouském hlavním městě, bude se cítit i v Praze jako doma.

Ve Vídni mají tramvaje červenou barvu, v Praze ale vznikl poněkud nepatřičný mix červené se žlutokrémovou nebo šedou. V obou městech jsou zastávky pohodlně rozmístěné každých 200 až 300 metrů a visí na nich jízdní řád, který ukazuje přesný čas příjezdu (na minutu) a jak dlouho trvá jízda do každé stanice na trase (opět v minutách). Pražské tramvaje ho dodržují s překvapivou přesností. Ve městě, kde instalatéři, elektrikáři, a dokonce realitní makléři přicházejí na schůzku o hodinu až den později, je vzácností, že se tramvaj objeví dokonce o pár minut dřív. Mezi městy je jeden rozdíl. Ve Vídni tramvaje vyvolávají dojem jakési starobylosti, jako kdyby se je hlavy města rozhodly zachovat, aby posilovaly obraz zapadlé, ale stále věhlasné císařské metropole. Znát je to hlavně v případě starších tramvají, které se producírují po vídeňské Ringstrasse. Vagony stále naplňuje příjemná vůně dřeva a kolomazi jako ve vozíčku na horské dráze ze starých časů.

Pražské tramvaje jsou všechno, jen ne starobylé. Často mě napadá, že představují dopravní ekvivalent paneláků. Stejně jako do paneláků i do tramvají může táhnout, mají hranatý tvar, strohé vybavení a nesou stopy institucionální fádnosti. Na druhou stranu jsou tramvaje, stejně jako komunální bydlení, efektivní a demokratické. Každý den přepravují vozy plné doktorů, právníků, žen v domácnosti, studentů i pobudů, kteří sedí naskládáni vedle sebe a užívají si výhled z okna.

Pražská dlažba je přeplněná všemi druhy vozidel, včetně tramvají velikosti velryb a starých veteránů. Foto Mark Baker.
Dlouhá, spolehlivá tramvaj č. 26 supí podél Letenského parku, v pozadí Pražský hrad. Foto Mark Baker.

Do rychle se měnícího města vnášejí tramvaje vítaný dojem stálosti. Když se podíváte na mapu tramvajových tratí z dvacátých a třicátých let ve střešovickém Muzeu městské hromadné dopravy, překvapí vás, že se skoro nezměnily. Dvanáctka jako před sedmdesáti lety pořád směřuje na sever od jihozápadního smíchovského předměstí, napříč městem až do Holešovic a dál. Sedmnáctka se stále většinou své trasy tulí k východnímu břehu Vltavy. Nebudu přehánět, když řeknu, že staříka ze třicátých let, který by se najednou do města vrátil, by určitě ohromilo vyprávění o nacistech a komunistech, sametové revoluci a Evropské unii, ale večer by dojel bez problému domů tramvají.

Budoucnost vypadá taky bezpečně. Město přestalo zanedbávat tramvajové tratě a pořídilo novou generaci vozů, z nichž část nenavrhl nikdo menší než Porsche Design Group. Novější, ultraelegantní vozy připomínají komiksovou verzi rychlodráhy (přestože tramvaj ze sebe dokáže vymáčknout maximálně 50 km/h). Kolemjdoucí na ně sice nevěřícně zírají, ale to jistě nebude dlouho trvat.

Mark Baker je novinář a autor textů o cestování. Trvale žije v Praze. Píše pro Lonely Planet a National Geographic Traveler, publikoval už ale i například v The Wall Street Journal Europe, Fodor's, Frommer's nebo Wanderlust.

Add a comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *


5 + four =

Photo of Mark Baker
About the author

Mark Baker

I’m an independent journalist and travel writer who’s lived in Central Europe for more than two decades. I love the history, literature, culture, and mystery of this often-overlooked corner of Europe, and I make my living writing articles and guidebooks about the region. Much of what I write eventually finds its way into commercial print or digital outlets, but a lot of it does not.

That's my aim with this travel website: to find a space for stories and experiences that fall outside the publishing mainstream.

You’ll find a mix of stories here. Some will be familiar “what to see and do” travel articles on particular destinations. Others will be tales of “adventure” (usually with a comic twist) from life on the road. I'll also share tips about living in my adopted hometown of Prague and stories from a more-distant (but seemingly ever-present) past, when Central Europe was the “Eastern bloc” and I was a full-time journalist trying my best to cover it. I hope you enjoy.

Tales of Travel & Adventure in Central Europe
Mark Baker