Někdy v létě roku 1988 jsem poněkud nevysvětlitelně poprvé zablikal na radaru StB jako potenciální zájmová osoba. Nenašel jsem žádné vysvětlení toho, jak na mé jméno vůbec přišla. Za nejpravděpodobnější považuji možnost, že na mě upozornil můj český tlumočník a místní spolupracovník Arnold, který sám pracoval jako tajný agent Státní bezpečnosti (snad tím způsobem usiloval o kariérní postup). To už se nejspíš nedozvím.
Ať to začalo jakkoliv, jisté je, že v létě roku 1988, zrovna když jsem se chystal na měsíční jazykový kurz češtiny v Brně (viz mapka níže), si mě StB vzala na mušku jako potenciálního spolupracovníka. Jeden z nejstarších dokumentů v mé složce (viz fotografii) pochází ze srpna 1988, kdy velitel pražského odboru 37, podepsaný jako JUDr. Karel Falkman, vznesl k brněnskému pracovišti rozvědky žádost, aby na mě v průběhu jazykové školy dohlédli a dopodrobna se vyptali pořadatelů programu na všechno, co se o mě dá zjistit. Dokument je nadepsaný jako „přísně tajný“. Zajímavé je, že mě stále označuje mým skutečným jménem, a nikoliv jako INTERa – toto krycí jméno mi zřejmě StB přidělila až později.
K mé lítosti složka z jazykového kurzu neobsahuje dál už nic podstatného ani žádný druh závěrečné zprávy. Mé vlastní vzpomínky na onen program jsou mnohem méně dobrodružné než to, co StB zřejmě doufala odhalit. Pamatuji si ho jako víceméně odpočinkový měsíc, v němž jsem se marně snažil proniknout do tajů větné stavby češtiny a učil se texty moravských lidových písní – zdálo se, že právě to je hlavním cílem celého programu. Našel jsem si kamarády mezi dalšími studenty, ale mimo učebny jsem nedělal o moc víc, než že jsem pil pivo a podnikal dlouhé procházky po městě. O svých dojmech z brněnského kurzu a o tom, jak jsem se ten měsíc cítil osaměle, už jsem psal dříve zde.
Psychologický posudek
Kromě toho, že mě sledovala v Brně, StB podle spisu také sestavovala můj psychologický profil. Zřejmě hledali nějaké moje vlastnosti nebo slabiny, které by mohli využít ke svému prospěchu. Ke zdrojům použitým k sepsání tohoto posudku se nijak přesněji nevyjadřují, ale naznačují, že přinejmenším některé z informací byly získány prostřednictvím tajného sledování a fotografování (v žargonu složky je to označeno jako „APARÁT“) během mých novinářských cest do Prahy a Bratislavy. Tyto profily se v mé složce začaly objevovat počátkem roku 1989, brzy poté, co jsem se vrátil ze dvou pracovních cest do Prahy (v únoru a březnu 1989). Zanedlouho nato se v materiálech začíná objevovat také mé krycí jméno, INTER, což se dá vyložit tak, že jsem povýšil z pouhé zájmové osoby na formálnější cíl vytipovaný pro případnou spolupráci (z „RS“ se stalo „RT“).
O více než třicet let později pro mě čtení tohoto psychologického posudku mnohem mladší a méně sebevědomé verze mého já, jen pár let po dvacítce a stále nedozrálé, představovalo tu mrazivější a trapnější část celé složky. Zde je malá ochutnávka (pro lepší čtivost jsem text lehce přeformuloval):
„V otázce emocí je INTER spíše zdrženlivý, což je patrné z jeho vztahu k neznámým osobám. Při prvních kontaktech je rezervovaný a uzavřený. Z toho důvodu mají jeho vztahy sklon zakládat se spíše na práci než na přátelství. Hodně dbá na svůj vzhled, s nímž pravděpodobně není spokojen. Tento komplex by se však dal v budoucích kontaktech s INTERem zužitkovat, budeme-li před ním chválit jeho vystupování, zevnějšek a vyhlídky na úspěšnou kariéru. Jeho význačnou charakterovou vlastností je snaha plnit roli úspěšného, významného muže se značnými finančními, materiálními a společenskými možnostmi. Tato vlastnost souvisí i s jeho zvýšeným zájmem o atraktivní ženy. V souladu se svou zdrženlivou povahou má sklon vyhledávat citově bohaté, jemné ženy, které jsou atraktivní a umějí se chovat ve společnosti.“
Výňatek z jiného, samostatného posudku je ještě přímější a osobnější: „Rád obdivuje atraktivní ženy, ale není ve svých snahách příliš úspěšný. Je evidentní, že sex bude slabou stránkou INTERovy povahy.“
Přiznávám, že při čtení oné části, kde „nejsem ve svých snahách příliš úspěšný“, jsem se potutelně usmíval. Ať však byly tyto posudky více, nebo méně přesné, bylo z nich patrné, že StB měla smysl pro humor a dala mi nálepku nejistého mladíka snadno podléhajícího lichotkám. Upřímně si sám sebe takového nepamatuji. Pravda ovšem je, že jsem vždycky dbal na to, abych se na svých novinářských cestách vyhnul pochybným či kompromitujícím situacím.
Co mi z retrospektivy připadá obzvlášť podivné, je fakt, že v psychologických posudcích se píše velmi málo o mých politických názorech či přesvědčeních – nebo o tom, proč bych podle nich vůbec mohl zvažovat možnost, že budu s StB spolupracovat. Podobně jako mnoho mladých lidí té doby mě odrazovala jestřábí rétorika Reaganovy vlády. To však ještě zdaleka neznamenalo, že jsem hodlal podporovat hrůzné režimy východního bloku. Tyto země mě na jedné straně fascinovaly a na druhé současně děsily. Jsem toho názoru, že StB to nejspíš bylo jedno. Mysleli si prostě, že u mě nalezli vlastnosti, které dokážou využít, a přesně to se taky rozhodli udělat.
Duben/květen 1989
Zdá se, že hlavním bodem zlomu ve snaze StB naverbovat mě ke spolupráci bylo období dubna a května 1989. Vedle vypracování mého psychologického posudku poslali Čechoslováci zvláštní žádost svým kolegům ve Výboru státní bezpečnosti (VStB) Sovětského svazu (viz fotografii), v níž se zajímali o to, jestli „americká tisková agentura“ Business International (BI) spolupracuje se speciálními službami USA. Jinými slovy, chtěli vědět, jestli je BI napojeno na americkou rozvědku. V mé složce není nic, co by napovídalo, že se dočkali odpovědi, ale je jisté, že to poslední, co chtěli udělat, bylo naverbovat někoho, kdo pracuje pro druhou stranu. (Pro pořádek, naše vídeňská kancelář BI na CIA napojena nebyla. Ne že by na tom záleželo, ale kdyby se mě StB byla zeptala rovnou, mohl jsem jí ušetřit potíže se vznášením nepříjemných dotazů vůči jejich sovětským protějškům.)
Dne 17. května 1989 bylo sepsáno a do mé složky přidáno třístránkové „memorandum“ (viz fotografii). Obsahovalo všechny obvyklé osobní detaily, jako je datum narození, národnost, rodinný stav, trvalé a přechodné bydliště, a k nim mé krycí jméno „INTER“ a slibný výraz „agent“. Tato poslední část potvrzuje, že doufali, že mě přesvědčí, abych se stal jedním z nich. Memorandum zahrnovalo i psychologický posudek a velkou spoustu zajímavých doprovodných informací, které mi – konečně – pomohly pochopit, proč se vůbec kdy zajímali právě o mě.
Budu-li vyvozovat z textu nalezeného v dokumentech, plán byl zhruba takovýto: Jakožto americký novinář žijící ve Vídni a postupně stoupající po kariérním žebříčku bych mohl československé tajné policii potenciálně vypomoci se splněním jejího hlavního špionážního cíle v Rakousku: infiltrovat se na americkou ambasádu. Následující odstavce pocházejí z memoranda (mírně jsem je přeformuloval pro lepší srozumitelnost):
„INTER je spokojen se svou prací a v nedávné době byl povýšen do pozice šéfredaktora knižní řady Business International ‚Doing Business in Eastern Europe‘. Byl mu zvýšen plat. Jeho další úspěch závisí na ovládnutí českého jazyka a vybudování širších kontaktů po Československu. V případě, že naši nabídku ke spolupráci přijme, můžeme INTERa použít ve svých operacích proti ‚hlavnímu nepříteli‘ (HN), Spojeným státům. Má ve Vídni jak přímé možnosti sbírat informace jako novinář, tak možnosti nepřímé infiltrovat se na tamní ambasádu USA. Tyto příležitosti budou dále rozšiřovány a upřesňovány v rámci výcviku. …
INTERovo chování v ČSSR nijak nenaznačuje, že by spolupracoval se zahraničními zpravodajskými službami. Nevěnuje pozornost svému okolí a při jeho sledování v Bratislavě a Praze nebyly zjištěny žádné známky osobní kontroly. Jeho chování a styky odpovídají jeho pracovní pozici. Další informace o INTERovi doplníme, až s ním navážeme kontakt, pokud naši nabídku ke spolupráci přijme.“
Při čtení poslední věty – doslova „v případě jeho přijetí nabídky ke spolupráci“ – mi přeběhl mráz po zádech. Ale aspoň jsem teď byl v obraze. Chtěli, abych pro ně špehoval v Rakousku.
Více o „akci OHEŇ“
Jakmile jsem poznal, jaký byl jejich cíl, začala mi přítomnost všech těch zdánlivě nesouvisejících materiálů v mé složce – těch, co se týkaly tajné československé špionážní operace pojmenované „akce OHEŇ“ – konečně dávat smysl. Jak už jsem psal dříve, OHEŇ byl přísně tajený československý plán z 80. let na infiltraci do organizací USA, včetně amerických zastupitelských úřadů, po celé Evropě. A Vídeň se svým velkým americkým velvyslanectvím, hostitelské město několika organizací OSN, sídlo mezinárodních skupin jako OPEC a řady mnohonárodních společností, byla mezi těmito městy cílem číslo jedna.
Když jsem si pročítal desítky tajných dokumentů o akci OHEŇ v Rakousku, začalo mi být jasné, že v roce 1988 a počátkem roku 1989 – tedy zhruba v době, kdy StB začala stupňovat své snahy o mé naverbování – začal mít OHEŇ problémy. Čechoslováci si určili ambasádu USA ve Vídni za cíl infiltrace již dříve, v roce 1981, ale z vyhodnocení operace z počátku roku 1989 (zahrnutého rovněž do mojí složky) vyplývá, že se jim do této organizace proniknout nepodařilo.
Zpráva tvrdila, že toto selhání svými chybami zapříčinil, alespoň zčásti, tehdejší rezident StB ve Vídni, člověk označovaný jako „KP VRANOVSKÝ“. A zdálo se, že na tohoto člověka byl vyvíjen tlak, aby svou chybu napravil.
VRANOVSKÝ ve snaze demonstrovat, že na nápravě pracuje, v lednu 1989 nastínil vícevrstvý plán na zintenzivnění snah o naverbování osob, které by mohly mít cenné kontakty na americkou ambasádu a další organizace USA. Zpráva (viz fotografii) uváděla jako první možnost, jak přístup získat, oslovení místních pracovníků zaměstnávaných americkou ambasádou. Plán také volal po větší snaze o naverbování přátel zaměstnanců ambasády, studentů a zahraničních novinářů. Mě má práce zřejmě zařadila do poslední skupiny.
V dokumentech o OHNI z ledna 1989 se mé jméno INTER zatím neobjevuje, protože proces mého prověřování a získávání zřejmě ještě nedospěl dostatečně daleko. Pravděpodobně jsem byl jen jedním z několika jednotlivců, o nichž StB uvažovala, že by mohli pomoci OHEŇ trochu nastartovat – a navíc VRANOVSKÝ měl podle všeho zrovna dost jiných starostí.
Podle mého nejlepšího vědomí se mé krycí jméno objevilo poprvé v souvislosti s OHNĚM až v červenci 1989 v jednom dokumentu, který se podrobně věnoval schůzce na vysoké úrovni, kde VRANOVSKÝ se svými šéfy probíral právě problémy, jimž akce OHEŇ čelila. V pátém bodě dokumentu (viz fotografii) se píše: „Dále byl KP VRANOVSKÝ seznámen s akcemi INTER a MARTA rozpracovávanými centrálou, na kterých bude rezidentura zabezpečovat dílčí úkoly.“ Vůbec nevím, koho (nebo co) označovala tato „akce MARTA“ – ale dovedu si představit, že to klidně mohla být nějaká nic netušící cizinka jako já.
Tento post jsem začal psát s otázkou, jak se k tomu všemu vůbec nachomýtlo moje jméno. Pročtení obecnějších materiálů o akci OHEŇ mi pomohlo pochopit spíše proč. OHEŇ začal skomírat a příslušníci československé tajné policie začali rozhazovat sítě do větší dálky ve snaze získat možné nové informátory.
(z angličtiny přeložila Eva Kadlecová)
(Ve čtvrté části se vrátím do poloviny roku 1989 a seznámím vás s podrobnostmi oné mimořádné celodenní akce StB, jejímž cílem bylo sledovat mé aktivity.)
