Jak jsem se dostal ke spisu, o jehož existenci jsem doteď nevěděl

Část 1: Seznamte se s „INTERem“

Má fotografie pořízená zhruba v době, kdy začala StB pozorně sledovat mé cesty do Prahy a přidělila mi vlastní krycí jméno: INTER.
Bleděmodrá obálka části mého sledovacího spisu připomínala desky, v nichž jsme na univerzitě odevzdávali seminární práce. V pravém horním rohu jsou dobře vidět slova „Přísně tajné“. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek, Fond Správa sledování SNB, arch. č. SL-2520 MV („Inter“).

Tento takřka neuvěřitelný příběh o mně a „INTERovi“ začíná v létě roku 1986, kdy jsem se poprvé přistěhoval do Vídně, abych pracoval jako novinář pro malé nakladatelství Business International (BI). Specializovalo se na celý bývalý východní blok a já se stal jeho odborníkem na Československo. Mým úkolem bylo mimo jiné i cestovat do Prahy, Bratislavy a dalších měst v zemi a psát reportáže o významných záležitostech, které by mohly zajímat naše čtenáře, převážně manažery velkých nadnárodních firem, které prodávaly své produkty za železnou oponu. Mezi lety 1986 a 1990 jsem Československo navštívil více než desetkrát.

BI byl můj první zaměstnavatel po vysoké škole a já byl ještě zelenáč. Ačkoliv jsem se na Kolumbijské specializoval na východoevropské studie, způsoby fungování centrálně plánovaných ekonomik jsem se stále učil a z češtiny jsem ovládal jen úplné základy. Aby mi BI pomohlo, platilo si služby „domorodého“, pražského spolupracovníka jménem Arnold. O Arnoldovi už jsem psal v samostatném blogu (odkaz zde). Jeho úkolem bylo zajišťovat mi ubytování či mi domlouvat schůzky s československými ministry a řediteli firem. Zároveň mi Arnold sloužil jako řidič a tlumočník.

Arnold byl jedním z několika východoevropských státních příslušníků, které BI v té době najímalo, a je fakt, že já a moji spolupracovníci jsme tu a tam potajmu diskutovali o tom, jestli tito lidé nemohou být tajnými agenty východního bloku. Jistě to nikdo nevěděl. Dnes, z retrospektivy, mi to připadá naivní, ale tehdy pro nás bylo nepředstavitelné, že by si naše nakladatelství mohlo najmout východního agenta.

Cestovat za železnou oponu v té době nebylo nic snadného. Před každou novinářskou cestou jsem musel nejprve strávit několik hodin ve frontě na československé ambasádě ve Vídni čekáním na vízum. A když už jsem vyrazil na cestu, vlak jezdil mučivě pomalu a čekání na hraničních přechodech, kdy podezíraví pohraničníci hledali ve vagónech kontraband, zabralo mnohdy větší část dne. I něco tak prostého jako rezervace hotelového pokoje bylo choulostivou záležitostí. Proto byla Arnoldova asistence na místní pražské půdě pro můj pracovní úspěch klíčová. V jeho přítomnosti jsem se měl vždycky na pozoru, ale zároveň jsem na něm byl závislý. Nebyli jsme přímo kamarádi, ale považoval jsem ho za kolegu a věřil jsem, že máme společné pracovní cíle.

Po pádu komunismu v Československu v roce 1989 jsem s Arnoldem ztratil kontakt. V roce 1991 jsem BI opustil a přestěhoval se z Vídně do Prahy. Znovu jsem se s ním setkal už jen jednou, v roce 1993. Tehdy pracoval jako tlumočník pro německý televizní štáb, který přijel natočit reportáž o otevření anglickojazyčného knihkupectví a kavárny The Globe, jež jsem založil v Praze se čtyřmi svými přáteli. Chvíli jsme si povídali; zdálo se, že se mu daří dobře.

Přenesme se nyní o několik let dál, do roku 2014. Jednou večer jsem ve svém pražském bytě seděl u počítače a přemýšlel, kam se asi poděli moji bývalí kolegové z těch dob. Vzpomněl jsem si na Arnolda a napadlo mě, jestli je vůbec ještě naživu (muselo by mu tou dobou být přes osmdesát let). Napsal jsem jeho jméno do vyhledávacího pole a stiskl enter. Nejdříve jsem nic zajímavého nenašel. Ale jak jsem tak procházel výsledky vyhledávání, všiml jsem si poněkud podezřele vypadajícího odkazu na PDF se zprávou o Arnoldovi, jejímž autorem byl badatel pražského Vojenského historického ústavu jménem dr. Prokop Tomek. Otevřel jsem dokument. A jen co jsem si přečetl jeho celý název, ztuhla mi krev v žilách: „Arnold K.*, novinář a spolupracovník Státní bezpečnosti“.

Mým hlavním úkolem ve Vídni bylo psát pro vlajkovou loď Business International, zpravodaj „Business Eastern Europe“. Mezi lety 1987 a 1990 jsem v něm působil jako odborník na Československo. V roce 1990 jsem povýšil na šéfredaktora. Foto: Mark Baker.
Jednoho večera v roce 2014 jsem náhodou zadal do Googlu jména několika starých přátel a spolupracovníků z dávných dob. Narazil jsem na tuto zprávu o Arnoldovi vydanou Vojenským historickým ústavem v Praze. Při pohledu na titul „Arnold K., novinář a spolupracovník Státní bezpečnosti“ mi ztuhla krev v žilách.

Mám vlastní složku?

Poté, co jsem si dokument přečetl a dozvěděl se o Arnoldovi mnoho věcí, které jsem nikdy netušil – včetně toho, že se těšil dlouhé kariéře placeného spolupracovníka tajné policie a že v roce 2001 zemřel –, mi poměrně rychle došlo, že jedním z mnoha cílů jeho špionážních aktivit jsem byl velmi pravděpodobně i já. Pokud československá tajná policie nevytvořila samostatný svazek o mých aktivitách, zcela určitě se o mně musela zmiňovat v rámci Arnoldovy složky.

Naprosto očekávaje, že objevím svou vlastní složku, jsem krátce nato požádal na českém ministerstvu vnitra o povolení k nahlédnutí do materiálů, které o mně případně mají. Zpracování mé žádosti zabralo několik týdnů a skončilo zklamáním. České úřady prohledaly archivy a oznámily mi, že mé jméno se v jejich materiálech neobjevuje, a pokud jsem někdy nějaký spis měl, pravděpodobně se po roce 1989 ztratil nebo byl zničen.

A při tom zůstalo až do začátku roku 2020, kdy jsem zahájil rešerše a práce na psaní knihy o Československu 80. a 90. let 20. století nazvané „Čas proměn“. V této knize jsem se celkem rozsáhle zmiňoval o Arnoldovi a svých cestách do země a vzpomínal jsem na mnohá svá prapodivná dobrodružství z těchto cest. Patřil k nim i onen bizarní večer v roce 1987, kdy se mi někdo vloupal do pokoje v pražském hotelu Intercontinental, a několik dalších cest vlakem na konci 80. let z Vídně do Prahy, kdy jsem měl silné podezření, že mě sledují českoslovenští tajní agenti. Jakmile jsem si přečetl zprávu dr. Tomka o Arnoldovi, přirozeně jsem předpokládal, že tyto mé příhody s ním a s StB skutečně souvisely. Bez složky, která by mé domněnky potvrzovala, mi však zůstaly jen spekulace (a dobré historky k vyprávění v knize).

Během psaní jsem kontaktoval přímo dr. Tomka a ten mi potvrdil, co mi předtím sdělily úřady: že žádný vlastní spis nemám. Sám si to vykládal tak, že Arnoldovi se zřejmě dostávalo ochrany na velmi vysoké úrovni, a že proto většina materiálů, které s ním měly co do činění, včetně toho nadepsaného mým jménem, byla po roce 1989 skartována ve snaze ochránit jeho identitu. Nakonec jsem do své knihy napsal to, co jsem v té době považoval za pravdu: že Arnold byl určitě informátor, a i když já jsem vlastní složku nejspíš neměl, už kvůli své spolupráci s ním jsem byl pravděpodobně sám cílem sledování StB.

Čas proměn vyšel v červenci 2021. Abych dr. Tomkovi poděkoval za pomoc, poslal jsem mu podepsaný výtisk. To jsem ještě netušil, co bude následovat.

Čeští badatelé a úředníci mi léta tvrdili, že žádné fotografie mého bývalého spolupracovníka v BI Arnolda se v archivech nedochovaly. Z toho důvodu jsem požádal umělce Stewarta Moorea působícího v Praze, aby načrtl jeho portrét podle mého popisu. Výsledek se překvapivě podobá skutečnosti. Obrázek: Stewart K. Moore.
Byl jsem překvapen, když jsem ve státních archivech nalezl tuto fotografii Arnoldova automobilu značky Škoda. V tomto vozidle jsem strávil spoustu hodin, když nás Arnold vozil na různé schůzky v Praze i dalších městech po Československu. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek, Fond Správa sledování SNB, arch. č. SL-2520 MV („Inter“).

Překvapivý e-mail

O několik měsíců později, když jsem se vydal strávit Vánoce roku 2021 do Ohia, jsem se jednou večer náhodou podíval do e-mailu a našel mezi příchozí poštou zprávu od dr. Tomka. Předpokládal jsem, že mi chce jen poděkovat za zaslanou knihu, a zprávu jsem otevřel. Skutečně se týkala Času proměn, ale jinak, než jsem si myslel.

Dr. Tomek psal, že se mu kniha líbila, ale že po jejím přečtení začal silně pochybovat, že by zrovna člověk jako já neměl u tajné policie vlastní spis. Oznámil mi, že proto sám zaslal do archivů další žádost a zjistil, že jsem takovou složku doopravdy měl – a že nebyla nijak stručná. To, proč se úřadům podařilo nalézt můj spis teprve teď, zdůvodnil faktem, že v posledních několika letech archivy podstatně zdokonalily své vyhledávací možnosti.

Potom poněkud tajuplně dodal, že po pročtení mých materiálů dále odhalil, že se mě StB chystala naverbovat do řad svých spolupracovníků. Naznačil mi to pouze stručně v těchto několika řádkách (pro lepší čtivost jsem je mírně přeformuloval):

„Československá rozvědka vás v roce 1989 plánovala naverbovat jako svého agenta (tajného spolupracovníka). Poslední z těchto plánů byl datován 2. listopadu 1989. … Chtěli na vás nasadit agentku: atraktivní dívku s krycím jménem INA. Mělo k tomu dojít v Bratislavě, v posledních dvou dnech vašeho listopadového pobytu v Československu. Do pasti vás měl navést Arnold. … Hlavním účelem vašeho získání měla být špionáž proti Američanům v Rakousku…“

Málem jsem spadl ze židle.

Jako ochutnávku toho, co v oněch dokumentech číhá, připojil několik fotografií včetně strašidelného špionážního snímku v úvodu tohoto postu. Fotografie pořízená ukrytým fotografem StB nese datum 29. června 1989, tedy asi pět měsíců před československou sametovou revolucí. Ukazuje mě a Arnolda, jak kráčíme k budově na pražském Žižkově. Na tu fotku ani na ten den jsem si nijak zvlášť nevzpomínal; v tu chvíli jsem rozhodně netušil, že jsem pod tak bedlivým dohledem.

Dr. Tomek mi sdělil, že má složka se četla „jako scénář k filmu“ – pravděpodobně měl na mysli špionážní thriller z dob studené války.

Pohled na Pražský hrad z Karlova mostu někdy v polovině 80. let 20. století. Tuhle fotku jsem měl vždycky rád, protože tak krásně zachycuje tajuplnou atmosféru města v těch časech. Foto: Per Ryolf.
Tísnivě působící průčelí hotelu Intercontinental, kde jsem během svých pracovních cest do Československa často pobýval. Tato fotka je z roku 2017, budova však vypadá podobně jako na konci 80. let. Foto: Mark Baker.

A co teď s tím?

E-mail od dr. Tomka přišel jako blesk z čistého nebe a naprosto mnou otřásl. Prakticky jsem nemohl myslet na nic jiného. Nejenže jsem konečně zjistil, že mám vlastní sledovací spis, ale navíc mě očividně posuzovali coby adepta na spolupráci s československou tajnou policií, který bude špehovat Američany. Připadalo mi to jako ze zlého snu.

Inkriminovaný e-mail nešetřil šokujícími zjištěními, zato byl však dost skoupý na jakékoli vysvětlení nebo kontext. Jakkoli jsem se chtěl dozvědět víc, musel jsem si nechat zajít chuť a počkat, až si materiály budu moct za měsíc prohlédnout sám. Byl jsem si vcelku jistý, že jsem se na svých novinářských cestách nedopustil ničeho nečestného (a byl jsem si jistý stoprocentně, že jsem nikdy nikoho nešpehoval), ale zároveň mi bylo jasné, že složky jako tuto není vůbec těžké nějak zmanipulovat nebo přikrášlit.

V dalších dnech, jak jsem tak přemýšlel o té hromádce papírů, co mě čeká zpátky v Praze, moje nálada kolísala. Na jedné straně jsem cítil jisté zadostiučinění z toho, že má reportážní práce vyvolala mezi představiteli druhé strany železné opony alespoň nějaký rozruch. Když mi předtím oznámili, že u StB žádnou složku nemám, ucítil jsem lehké bodnutí zklamání. Kromě toho mě uklidnilo, že příběhy, které jsem vyprávěl ve své knize, se doopravdy staly (a nebyly jen výplodem mé přehnaně horlivé fantazie). Čas proměn tím pro mě do jisté míry obstál. Jediný rozdíl byl, že režim byl ještě zlověstnější, než jak jsem ho v knize líčil.

Na druhé straně mě děsila vyhlídka, že si spis začnu procházet a zjistím, že na mě donášeli blízcí přátelé nebo kolegové. Nebyl jsem si jistý, že budu schopný se s tím vědomím vypořádat. Taky mi bylo trapně, že jsem byl tak naivní. A ucítil jsem nový vztek na Arnolda. Že pracoval pro StB, vím už několik let. Přesto jsem se vynasnažil ve své knize osvětlit všechny jeho složité motivy, které ho vedly k tomu, že tak věrně sloužil režimu. Cítil jsem se zrazený. (Dnes, poté co jsem si svou složku pročetl pozorněji, se můj přístup k Arnoldovi poněkud umírnil. Na jeho obranu musím uznat, že podle všeho o mně nikdy nenapsal nic zvlášť zákeřného. V mnoha ohledech lze říct, že prostě jen dělal svou práci.)

Abych se s touto složitou směsicí emocí lépe vypořádal, začal jsem číst knihy jiných autorů – novinářů a akademiků –, kteří se, stejně jako já, stali ve východní Evropě terčem špionážních aktivit. Jednou z nejlepších byla kniha Katherine Verderyové „My Life as a Spy“(„Můj život špionky“), v níž americká vědkyně vzpomíná na své zážitky v Rumunsku 70. a 80. let 20. století, kdy jí byla v patách nechvalně známá Securitate.

Hlavně tato kniha mi pomohla uvědomit si, že mé zkušenosti (i mé smíšené reakce na ně) jsou celkem normální. Každý zahraniční novinář, akademik nebo diplomat v bývalém východním bloku byl zkrátka sledován a zasloužil si vlastní složku. A kromě toho, zcela běžně a nespravedlivě udáváni byli i lidé ze všech dalších oblastí života v Československu – a ostatně i všude jinde ve střední a východní Evropě –, a to jak ze strany státních tajných služeb, tak i svými vlastními příbuznými, sousedy, přáteli a kolegy. Mít složku nebyla žádná ostuda. Jestli by se za to měl někdo stydět, pak ti, kdo tyto spisy tak přepečlivě shromažďovali.

Verderyové kniha mi dala odhodlání, pokud je to ten správný výraz, postavit se své složce tváří v tvář a začít o ní psát. Vlastně jsem zjistil, že už se nemůžu dočkat, až se mi dostane do rukou.

(z angličtiny přeložila Eva Kadlecová)

(Ve druhé části budu vyprávět, jak jsem navštívil archiv a poprvé si svou složku pročítal.)

Během příprav na svou knihu jsem věděl, že jakmile se začnu hrabat v minulosti, můžu objevit věci, o nichž jsem neměl ani ponětí. Ani ve snu mě ale nenapadlo, že by mě kniha mohla přivést k tak neuvěřitelné špionážní zápletce, v níž navíc sehraju hlavní roli já sám.
Kniha americké autorky Katherine Verderyové o jejích zážitcích v Rumunsku v 70. a 80. letech mi pomohla pochopit principy špionáže v bývalém východním bloku a vypořádat se s protichůdnými pocity, které ve mně objevení a čtení složek vyvolávalo.

Add a comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *


1 × = nine

Photo of Mark Baker
About the author

Mark Baker

I’m an independent journalist, travel writer and author who’s lived in Central Europe for nearly three decades. I love the history, literature, culture and mystery of this often-overlooked corner of Europe, and I make my living writing articles and guidebooks about the region. Much of what I write eventually finds its way into commercial print or digital outlets, but a lot of it does not.

And that’s my aim with this website: to find a space for stories and experiences that fall outside the publishing mainstream.

My Book: ‘Čas Proměn’

In 2021, I published “Čas Proměn” (“Time of Changes”), my first book of historical nonfiction. The book, written in Czech, is a collection of stories about Central and Eastern Europe in the 1980s and early ‘90s, including memories of the thrilling anti-communist revolutions of 1989. The idea for the book and many of the tales I tell there were directly inspired by this blog. Czech readers, find a link to purchase the book here. I hope you enjoy.

Tales of Travel & Adventure in Central Europe
Mark Baker