Je chladné, větrné ráno v polovině ledna 2022. Stojím na tramvajové zastávce u Vltavy v centru Prahy a šoupám nohama, abych se trochu zahřál. Čekám tu na doktora Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu Praha. Byl to právě dr. Tomek, komu se jako prvnímu podařilo nalézt mou složku vedenou u StB a kdo mi o vánočních prázdninách poslal ten šokující e-mail, o němž jsem psal v první části. Laskavě souhlasil, že mě doprovodí do archivu, abych si mohl spis prohlédnout na vlastní oči. Archiv sídlí v nevýrazné budově (viz mapa níže) jen pár metrů od tramvajové zastávky. Během let jsem kolem ní musel projít stokrát, aniž bych si toho všiml.
Archiv se otevírá přesně v devět hodin, jak slibuje otevírací doba, a dr. Tomek mě uvádí dovnitř. Naše kroky vedou nejprve k vrátnici, kde ukazuji své povolení k dlouhodobému pobytu a na oplátku dostávám klíček od skříňky. Dr. Tomek mě tlumeným hlasem seznamuje s pravidly chování v archivu. Sdělí mi, že do hlavní badatelny si nesmím vzít kabát ani další osobní věci. Naštěstí mám dovoleno mít u sebe telefon – a jeho zabudovaný fotoaparát.
Badatelna připomíná menší knihovnu. U stolů tu a tam posedává několik jednotlivců shrbených nad stránkami zažloutlého papíru. Pečlivě si pročítají materiály, příležitostně vstanou ze židle, namíří na ně mobil a pořídí si snímek. Napadne mě, jestli i někdo další v místnosti stejně jako já nahlíží do své osobní složky vůbec poprvé.
Najdeme si s dr. Tomkem stůl při zadní stěně badatelny. Posadím se a snažím se udělat si pohodlí, zatímco on jde k pultu vyzvednout od pracovníka archivu mou složku. Jsem nervózní. Mimo těch pár útržkovitých detailů, které jsem se dozvěděl z e-mailu dr. Tomka, nemám nejmenší tušení, co mohu čekat. Moje mysl se stihne trochu zatoulat, než za sebou uslyším doktorovy kroky. Svalí na stůl stoh zaprášených modrých desek, které na první pohled vypadají přesně jako ty, ve kterých jsme na univerzitě odevzdávali seminární práce. „Tady,“ oznámí mi, „je vaše složka.“
Seznamuji se se svým alter egem
Jméno na deskách identifikuje předmět jejich obsahu jako „Objekt: INTER“. Chvilku trvá, než mi dojde, že onen objekt, INTER, jsem já. Dále mě všechny materiály nazývají už pouze tímto zvláštním jménem. INTER bylo krycí jméno, které mi StB přiřadila, a pravděpodobně vycházelo z názvu společnosti, pro niž jsem pracoval: Business International. I když mohlo odkazovat i na název hotelu, kde jsem se na přání úřadů nejčastěji ubytovával, když jsem přicestoval do Prahy (a který se ve složce také poměrně často vyskytuje) – Intercontinental.
Jak tak listuji deskami, všímám si, že StB při přidělování krycích jmen nebyla vždycky tak kreativní jako v mém případě. Zjišťuji, že Arnolda, mého místního spolupracovníka u BI (o němž jsem až po letech zjistil, že byl placeným informátorem StB), nazývala prostě „ARNOL“. Řekl bych, že jeho krytí asi mohlo být lepší.
Vychází najevo, že modré desky přede mnou tvoří jen menší část mého spisu. Týkají se převážně jediné operace StB: jednodenní snahy kompletně zmonitorovat mé pohyby dne 29. června 1989, kdy jsem pobýval v Československu na jedné ze svých novinářských cest. Zpočátku mě mate, proč si vybrali zrovna tento den, z nějž si zřetelně nevybavuju ani jeden významnější detail. Později, poté co dostanu příležitost přečíst si složku celou, mi logika tohoto data začne být jasnější. V dalších postech se podrobněji rozepíšu o tom, jak otřesně detailní toto mé sledování bylo a proč byl onen červnový den roku 1989 pravděpodobně tak důležitý.
Poté, co se asi hodinu probírám modrými deskami, mi dr. Tomek pokyne, abych přišel k pultu, kde mi pracovník archivu podá USB flashdisk se stovkami dalších stran. Většinou se jedná o digitalizované fotografie materiálů, jež se vztahují k rozsáhlejšímu tajnému československému špionážnímu projektu jménem „akce OHEŇ“. V tu chvíli mi ten název nic neříká, teprve později se dozvím, že OHEŇ byl československý plán na infiltraci úřadů a organizací po celé Evropě, které měly nějaké spojení s USA. Patřily k nim nejen americké ambasády a konzuláty, ale také firmy, banky a mediální skupiny. Pro projekt OHEŇ byla Vídeň významným cílovým městem a u mě se pravděpodobně počítalo s tím, že bych této operaci mohl více nebo méně vědomě napomáhat.
Začnu si na počítači badatelny procházet obsah flashdisku, ale mám potíž nalézt v tom, co čtu, nějaký smysl. Čeština v materiálech je neobvykle rozvláčná. Stránky jsou plné tajemných zkratek a krycích jmen (která rozluštit je podstatně těžší než u komického „ARNOL“). Zjišťuji, že identita prakticky každého člověka, o němž se tyto materiály zmiňují – ať jsou to zaměstnanci tajné policie, její informátoři, nebo sledované „objekty“ jako já –, je skrytá za nějakým krycím jménem. Snažím se představit si, kým mohli být lidé se jmény jako „TOUFAL“, „BARGER“ nebo „RIGA“ ve skutečném životě, a zoufale se upínám k naději, že ta jména nemaskují identitu někoho z mých někdejších známých, nebo dokonce starých přátel.
Při procházení digitální části složky příležitostně narazím na stránky rejstříku se seznamy položek, které jsou vyškrtané. Dr. Tomek mi vysvětlí, co to znamená: že tyto materiály původně byly součástí mého spisu, ale v letech po sametové revoluci se ztratily. Začínám si uvědomovat, že můj spis býval mnohem rozsáhlejší než to, co z něj dodnes zbylo. Nejenže mnoho stránek chybí, ale navíc materiály, které se mě přímo týkají, se začínají objevovat až v půli roku 1988, tedy zhruba v době, kdy jsem se zúčastnil měsíčního kurzu češtiny v Brně. Z dřívější doby tu o sobě nenacházím téměř nic – přestože jsem začal pracovat v BI (a cestovat do Československa) už o dva roky dříve, v roce 1986.
Po pár hodinách čtení a pořizování fotek zjišťuji, že pro dnešek už toho mám dost. Vím, že abych dokumentům zcela porozuměl, budu potřebovat pomoc profesionálního překladatele. Strčím si flashdisk do kapsy a rozloučím se s pracovníky archivu i s doktorem Tomkem. Ve skříňce si vezmu věci a odcházím. Čeká mě ještě hodně čtení.
Malý slovníček StB
V dalších několika týdnech jsem se s pomocí profesionálního překladatele prokousával dalším obsahem své složky. Mou první prioritou bylo zorientovat se v té neuvěřitelné záplavě zkratek, kterou StB ve své interní komunikaci používala.
Zjistil jsem toto: Byl jsem pod dohledem odboru 37 I. správy československých bezpečnostních složek. Odbor 37 byl důležitou sekcí československé zahraniční rozvědky. Jeho hlavním úkolem bylo provádění operací v německy mluvících zemích, včetně Spolkové republiky Německo (Západního Německa) a Rakouska. Operoval primárně z lokálních pracovišť umístěných v západoněmeckém hlavním městě Bonnu, dále ve Frankfurtu nad Mohanem, v Haagu a samozřejmě ve Vídni (kde jsem v té době bydlel).
Každému jménu v mé složce, ať už to bylo skutečné jméno člověka, nebo – častěji – jméno krycí, předcházela zkratka, která specifikovala status dané osoby – jinými slovy to, jestli je dotyčný zaměstnancem bezpečnostních složek, nebo funguje jako jejich nezávislý informátor či spolupracovník. Lidé pracující přímo pro StB byli obvykle označeni jako „KP“ (kádrový příslušník), „OP“ (operativní pracovník) nebo „ŘO“ (řídící orgán). Hlavní kategorie spolupracovníků byly tyto: „A“ (agent), „TS“ (tajný spolupracovník) a „IS“ (ideový spolupracovník). Například Arnoldovo krycí jméno obvykle předcházela zkratka „TS“ (tedy „TS ARNOL“). Z toho plyne, že pracoval pro tajnou policii jako placený spolupracovník (a nikoli jako formální zaměstnanec).
A podobně byly i potenciálním cílům jako já přiděleny zkratky specifikující jejich status. Lidé na samém začátku procesu, tedy ti, kteří byli považováni za možné spolupracovníky, ale ještě neprošli prověrkou, byli označeni jako „RS“ (rozpracovaný styk). Zkratka „RT“ pak naznačovala již pokročilejší formu zapojení. Člověk uváděný jako „RT“ už byl například nějakou dobu sledován a připravován na navázání kontaktu. Můj vlastní status není z mé složky zcela jasný. Začínal jsem jako „RS“, ale podle jedné stránky ve spisu jsem někdy v květnu 1989 povýšil na „RT“. Mé jméno INTER se ve spisu často objevuje bez zkratky, případně ho předchází výraz „akce“. Později jsem se dozvěděl, že „akce INTER“ byl prostě název zvláštní špionážní operace, při níž mě StB hodlala nejdříve špehovat a pak naverbovat.
Chronologické členění mého spisu
Když jsem se zorientoval v terminologii a zkratkách, začaly mi materiály dávat větší smysl. Zjistil jsem, že můj spis – nebo spíše to, co se z něj dochovalo – se dá chronologicky rozdělit do několika hlavních částí, počínaje polovinou roku 1988 a konče listopadem 1989. (Zde stručně představím jednotlivé části a podrobnější popis jejich obsahu bude následovat v dalších postech.)
Nejstarší dokumenty, které se zmiňují přímo o mně, pocházejí ze srpna 1988 a týkají se mé účasti na měsíčním jazykovém kurzu češtiny v Brně. Nemůžu to říct se stoprocentní jistotou, ale zdá se, že to bylo poprvé, co jsem zablikal na radaru StB jako potenciální prověřovaná osoba. (Jen tak mimochodem: ve své knize Čas proměn jsem napsal – a dnes mi to při zpětném pohledu připadá mimořádně ironické –, že zrovna na tomhle kurzu jsem poprvé ze svých několika cest do Československa měl pocit, že mě nikdo nehlídá.)
Další skupina materiálů pocházela ze začátku roku 1989. Obsahovala pokyn místního vídeňského spolupracovníka StB československé ambasádě, aby hlásila každou mou žádost o vízum na cestu do Československa (chtěli zkrátka vědět o každé cestě, kterou tam podniknu).
Celý příval dokumentů se objevil kolem dubna a května 1989. Bylo mezi nimi i tak zvané „memorandum“ naznačující, že StB měla v plánu naverbovat mě jako potenciálního agenta. K memorandu byl připojen amatérský psychologický posudek mé osoby, který se mi nečetl zrovna příjemně (jeho část jsem shrnul v úvodu předchozího postu). Cílem tohoto posouzení bylo pravděpodobně najít u mě vlastnosti, které by se daly nějak využít. Do dnešního dne nemám tušení, kde nebo jak k té psychologické zprávě přišli.
Další várka materiálů vznikla o pár týdnů později, v červnu 1989. Vztahuje se k celodenní výzvědné operaci z 29. června 1989 a je úhledně uspořádána v těch zaprášených modrých šanonech, které mi donesl dr. Tomek. Podle mé složky právě v této době československá kontrarozvědka vznesla dotaz ke svým kolegům v sovětské KGB, aby zjistila, jestli mé pracoviště, Business International, je nějakým způsobem napojeno na americkou rozvědku. Odpověď na tuto otázku se mi nepodařilo najít. Buďto ji zpravodajci nikdy nedostali, anebo byla z mé složky dříve nebo později vymazána.
Následovala čtyřměsíční pauza. Další soubor dokumentů v mé složce se týkal pracovní cesty, kterou jsem podnikl začátkem listopadu 1989 do Prahy a Bratislavy. Podle materiálů byl právě tento výlet oficiálním zahájením „akce INTER“. Cílem cesty, která se odehrála jen pár dní před pádem Berlínské zdi a vypuknutím československé sametové revoluce, bylo zjistit a informovat o tom, zda by se protikomunistické demonstrace, které už se rozjely ve Východním Německu, mohly rozšířit i do Československa. Podle dokumentů se StB k těmto ohromným událostem historického významu stavěla spíše lhostejně – přestože Československo dělilo od pádu jeho komunistického režimu jen pár týdnů. Zato můj spis obsahoval neuvěřitelně detailní zprávy o mém pobytu v pražském hotelu Paříž a několik obscénních podrobností z akce, již tajná policie ukula při poslední, bratislavské části mé cesty. Více v dalších postech.
Poslední skupina materiálů z mé složky, ta zdaleka nejrozsáhlejší, zpočátku budila dojem, že se mě vlastně vůbec netýká. Zahrnovala stovky dokumentů až ze 70. a 80. let o rakouských a evropských politicích, kteří už dávno opustili scénu. Jak se k tomu všemu připletlo moje jméno, nemám tušení. Až později jsem se dozvěděl, že se jedná o obecnější podklady k rozsáhlejšímu plánu StB nazvanému „akce OHEŇ“. Teprve pak se dílky spojily a všechno pomalu začalo dávat smysl.
(z angličtiny přeložila Eva Kadlecová)
(V části 3 se budu materiálům ze svého spisu věnovat podrobněji, a to včetně „akce OHEŇ“, československé špionážní operace, do které se mě chystali zapojit. K části 1 se vrátíte zde.)
