Jak vyplývá z mého spisu, zhruba v květnu roku 1989 mě StB povýšila z „možného“ kandidáta na spolupráci na aktivnějšího „cíleného“ rekruta. V hantýrce československé tajné policie to znamenalo postup z „RS“ na „RT“. Tohle nové označení spustilo se vší vážností jejich úsilí mě získat do svých řad, které mělo vyvrcholit v prvních dnech listopadu 1989.
Rozhodnutí „vylepšit“ můj status (a dát celé operaci zelenou) ovlivnilo hned několik faktorů (z nichž některé už se nikdy nedozvím). Patřily k nim i závěry tajného vyhodnocování mé osoby. Na základě mého pozorování dospěla StB k závěru, že by mohla zužitkovat jak mou pracovní pozici amerického novináře ve Vídni, tak i vlastnosti, které chápala jako mé osobní slabosti (včetně té pro opačné pohlaví). Zároveň její rozhodnutí motivovaly problémy, jimž čelila „akce OHEŇ“, a zoufalá potřeba získat nové lidi, kteří by jí pomohli proniknout na ambasádu USA ve Vídni.
To však byly jen první krůčky v delším a mnohem komplikovanějším procesu mého prověřování a vábení. Než mě StB mohla kontaktovat, musela se nejdříve ujistit, že nepracuju pro americkou rozvědku. V mém chování sice žádné důkazy formálního špionážního výcviku nenalezli, ale z materiálů v mé složce vyplývá, že tak docela jistí si až do samého konce být nemohli.
Jedním z největších problémů, kterým Čechoslováci při zjišťování mého špionážního statusu čelili (a tady se možná hodí znovu zopakovat, že jsem špion doopravdy nebyl), byla společnost, pro niž jsem pracoval: Business International. Jakožto nakladatelství sídlící ve Vídni a zaměstnávající malou skupinu převážně amerických a britských občanů se BI muselo cvičenému oku zpravodajce jevit jako klasická zástěrka pro západní špionáž. Je fakt, že v 80. letech si komunistické režimy ve východním bloku podle všeho nebyly vůbec jisté, k jakému účelu naše nakladatelství ve skutečnosti slouží. Jak víte z předchozího postu, v květnu 1989 československá tajná policie dokonce zaslala ohledně BI formální dotaz do Sovětského svazu, ale podle mě na něj nikdy nedostala odpověď (nebo alespoň v mé složce už se neobjevila).
Jelikož si StB nebyla jistá tak ani tak a nebyla ochotná riskovat nějaká nepříjemná překvapení, rozhodla se v červnu 1989 po celý jeden den nepřetržitě sledovat mé chování a styky. Tajná policie využila mé další novinářské cesty do Československa, kterou jsem plánoval na konec měsíce, a schválila na 29. červen 1989 celodenní sledovací akci.
Nejlépe zdokumentovaný den v mém životě
Asi bych měl být StB vděčný. Kdyby nebylo jí, nejspíš bych na 29. červen 1989 kompletně a jednou provždy zapomněl. Díky jejímu pilnému úsilí se však tento naprosto fádní a nezajímavý den, kdy jsem se setkal s vedením československého státního telekomunikačního úřadu, poobědval s Arnoldem a promluvil si s představiteli československého ministerstva zahraničního obchodu, mimo jiné, stal nejlépe zdokumentovaným dnem celého mého života.
Po projití stohů dokumentů v mé složce dnes vím, že sledování mého hotelového pokoje (č. 808) v pražském hotelu Intercontinental začalo přesně v 7.00. V hale jsem se objevil v 8.34, „oblečen v šedý oblek, černé boty… V ruce nesl černý diplomatický kufřík.“ V 8.35 jsem s Arnoldem odjel jeho autem do „Meziměstské a mezinárodní telefonní a telegrafní ústředny“ v pražské čtvrti Žižkov. Na místo jsme dorazili přesně v 8.50. Arnold krátce promluvil s vrátnou a poté vytočil interní telefonní číslo („x2307“). O pět minut později k nám přišla neznámá žena, „ve věku asi 40–45 let, 175 cm vysoká, silnější postavy, světlých vlasů, oblečena v bílou halenku, černou sukni a černé boty“, a doprovodila nás do své kanceláře.
Na tuto schůzku si prakticky vůbec nevzpomínám, ale pravděpodobně se jednalo o rutinní rozhovor s někým z vedení společnosti na téma případných plánů na dovoz západních telekomunikačních zařízení. Právě takového informace jsem pak předával čtenářům našich publikací, kteří podobná zařízení často prodávali. Aby mi vzpomínku na setkání osvěžila, přiložila StB laskavě i několik tajně pořízených fotografií, kde s Arnoldem stojíme před budovou (některé z nich naleznete i zde).
Zbytek operace pokračoval ve stejném duchu a se stejným citem pro detail: přesné časy, kdy jsme cestovali, popisy jednotlivců, s nimiž jsme se setkali, druhy a barvy oblečení, které jsme všichni měli na sobě. Předpokládám, že podrobné popisy věcí jako saka nebo kufříky mohly mít svůj význam, protože se v nich mohly ukrývat knihy či nějaké dokumenty, které jsme si mohli jejich výměnou předat. Jako malou ochutnávku toho, jak podrobné sledování bylo, sem zařazuji několik odstavců převzatých přímo ze spisu (mírně jsem je upravil pro lepší čitelnost a odstranil zbytečné osobní detaily). Já jsem po celou dobu akce označován jako „INTER“.
Ve 14.08 [ARNOLD] pokračoval v jízdě autem… INTER seděl na místě spolujezdce. Pokračovali ulicemi: Kubišova, S. K. Neumanna, Rudé armády, Primátorská, Rudé armády, Voctářova, Švábky, Sokolovská, Thámova, Křižíkova, 1. pluku, Trocnovská, Husitská, Prokopova, Olšanská a U stadionu.
Ve 14.28 zastavili před domem č. 12. Oba muži vystoupili z auta a společně zašli do uvedeného domu. Vyjeli výtahem do 4. patra, kde zašli do bytu č. 13. Na vizitce je uvedeno tisková agentura DPA (Německá tisková kancelář) a jména [začerněna]. V tuto dobu před uvedeným domem parkoval vůz [začerněná poznávací značka].
Ve 14.34 [ARNOLD] a INTER uvedený dům opustili, nasedli do svého vozu a odjeli ulicemi U stadionu, Olšanská, Táboritská, Kalininova, U Bulhara, Vítězného února a Politických vězňů, kde na rohu s ul. Washingtonovou zaparkovali.
Ve 14.44 oba muži z vozu vystoupili, uzamkli ho a odešli ke vchodu FMZO (Federálního ministerstva zahraničního obchodu). Zde se INTER zastavil, něco řekl [ARNOLDOVI] a vrátili se zpět k autu, ze kterého si INTER vzal sako, které si oblékl, a kufřík. Poté oba vešli do uvedené budovy…
Nejsem si jistý, co – pokud vůbec něco – tato sledovací akce StB přinesla, ale možná pomohla zmírnit její obavy, že pracuji jako tajný agent. Na jedné stránce ve složce se píše, že cílem operace je odhalit případné kontakty, které bych mohl mít se členy protirežimní „Charty 77 nebo nezávislými osobami“. Po takto podrobném sledování mé osoby museli vidět, že žádné takové kontakty nemám. Opravdu jsem byl přesně tím, za koho jsem se vydával: novinářem.
Dnešní podoba domu na ulici U stadionu (dnes ulice Ke Kapslovně), který jsme 29. června 1989 s Arnoldem navštívili. Sledovací spis jej uvádí jako sídlo kanceláře Německé tiskové agentury DPA, se kterou jsem však v 80. letech udržoval jen minimum kontaktů. Možná si tam šel něco zařídit Arnold? Foto: Mark Baker.
Letní výpadek
Od konce června do začátku listopadu 1989 se má složka odmlčela. Víc než s poklesem zájmu ze strany tajné policie to pravděpodobně souviselo s událostmi v mém osobním životě. V srpnu 1989 můj otec náhle zemřel na infarkt. Hned jak jsem se zprávu dozvěděl, odletěl jsem domů do Spojených států a zůstal tam až do října. Do Československa jsem se nedostal dřív než 5. listopadu.
A za těch několik měsíců, co jsem byl pryč, se geopolitická situace ve střední a východní Evropě dramaticky změnila. Vůdci v Polsku a Maďarsku učinili významné kroky k reformě (či dokonce ukončení) svých komunistických režimů a představitelé východoevropských států tvrdé linie včetně Československa, Východního Německa a Rumunska začínali panikařit. Z jejich pohledu byl největším problémem tehdejší sovětský vůdce Michail Gorbačov. Ten až do léta roku 1989 v rozsuzování sporů mezi reformátory a zastánci tvrdé linie na Východě zachovával spíše neutralitu, ale na podzim toho roku se začal čím dál silněji přiklánět na stranu reformátorů. Tento jeho posun později nachystal půdu pro dramatické události historického významu včetně pádu Berlínské zdi a československé revoluce, do nichž v listopadu zbývalo už jen několik dní.
A právě tento obecně vnímaný posun ve prospěch reformátorů byl hlavním důvodem, proč jsem se začátkem listopadu chystal navštívit Československo. Moje vídeňské nakladatelství chtělo vědět, jestli by se rozsáhlé protikomunistické demonstrace, jež probíhaly ve východním Berlíně, mohly přelít až do Československa. Od 5. do 8. listopadu jsem měl pobývat v Praze, abych zhodnotil tamní politickou situaci; 9. listopadu jsme měli s Arnoldem odjet zjišťovat náladu do Bratislavy. Tam strávím noc a 10. listopadu se vrátím do Vídně.
A tak se to v podstatě i stalo. V neděli 5. listopadu jsem odcestoval z Vídně do Prahy a zapsal se do tamního hotelu Paříž (viz mapku níže), kde mi zřejmě Arnold, jak jsem si myslel, zarezervoval pokoj. Při pohledu zpátky si vzpomínám, že mě volba hotelu Paříž překvapila. Zatímco dnes se jedná o luxusní secesní pětihvězdičkový hotel, v roce 1989 to byla zchátralá barabizna, sotva přirovnatelná k hostelu pro mladé, s ošumělými pokojíky a stěnami tenkými jako papír. Nijak zvlášť jsem o tom ale nepřemýšlel (koneckonců pokoj jako pokoj). Až později jsem se ze své složky dozvěděl, že volba hotelu byla více než záměrná a že alespoň tentokrát to nebyl Arnold, kdo mi pokoj objednal.
Část sledovací zprávy o mých aktivitách v hotelu Paříž mezi 5. a 9. listopadem 1989. Spis uvádí, že „BAKER se v hotelu přes den zdržoval málo. Nebylo zjištěno, že by se snažil navazovat kontakt s jinými hosty hotelu nebo zaměstnanci.“ Až na samém konci stránky vidíte začátek přepisu mého vzkazu pro Gabrielle. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek, Fond Správa sledování SNB, arch. č. SL-2520 MV („Inter“).
„Dokonalá“ pracovní cesta
Navzdory typicky chladnému a deštivému listopadovému počasí byla cesta do Československa poznamenaná opojnou atmosférou. V Praze jsem trávil dny procházením se po ulicích a snahou zachytit nějaké signály politického disentu. Oslovoval jsem lidi na ulici a ptal se jich, co si myslí o demonstracích ve východním Berlíně a jestli věří, že by tyto protesty mohly vyvolat politickou změnu i v Československu. Většina lidí byla sice s událostmi ve Východním Německu dobře obeznámená, ale všechny odpovědi, které jsem od nich dostal, byly variací na jediné téma: „Ne, to se tady nikdy nemůže stát.“
Jejich odpovědi byly dokonce tak rozhodné, že jsem do zpravodaje „Business Eastern Europe“ (BEE), který byl vlajkovou lodí našeho nakladatelství BI, napsal článek v tom smyslu, že politická změna v Československu je v dohledné době vysoce nepravděpodobná. Uznávám, že načasování toho článku nebylo zrovna ideální. Vzpomínám si, že vyšel v BEE 20. listopadu 1989 – v době, kdy československá protikomunistická „sametová revoluce“ byla už v plném proudu. Snad byl Arnoldův vliv na mé vnímání událostí silnější, než jsem si myslel, a já vnímal situaci jeho očima. Ať tak, nebo tak, tohle byla rozhodně největší minela celé mé novinářské kariéry.
Po večerech jsem se ještě s jednou cestovatelkou, která náhodou bydlela ve stejném hotelu jako já – Američankou jménem Gabrielle – chodíval dívat k západoněmecké ambasádě na pražské Malé Straně na tisíce východoněmeckých občanů, kteří do českého hlavního města přijeli hledat azyl, aby zahájili nový život v Západním Německu. Dodnes si jasně vybavuji tu kompletní škálu emocí – tu naději i ty slzy – lidí stojících v chladném dešti v dlouhých frontách na autobusy mířící na západ. (Při vzpomínce na tento masový exodus je pro mě dnes ještě těžší uvěřit, že se mi pád československého komunistického režimu nepodařilo předpovědět – ale nutno dodat, že jsem nebyl zdaleka jediný, komu se tento omyl přihodil.)
Také si dodnes vybavuji ty zvuky, které ke mně doléhaly přes chabě izolované stěny hotelu Paříž v noci, když jsem se snažil spát – zvuky popelářských aut, která dole na ulici s třískáním a vrzáním vysypávala popelnice. Jedinou kladnou stránkou hotelu Paříž byla tamní specialita, „pařížský dort“, který se podával v kavárně. Čokoládový korpus s krémem a bílou polevou byl možná nejlepším dezertem, jaký jsem kdy ochutnal.
Když se pak pražská část mé cesty chýlila ke konci, měl jsem dojem, že zatím probíhá nadmíru úspěšně. Měl jsem příležitost napsat dobré články, stal se svědkem historického úprku východních Němců na západ, pochutnal si na vynikajícím dortu, a dokonce si našel novou kamarádku, Gabrielle. Arnoldova přítomnost, která mi na těchto cestách vždycky způsobovala stres, byla tentokrát požehnaně (a netypicky) sporadická.
V poslední celý den mého pražského pobytu, 8. listopadu, jsem měl v plánu sejít se s Gabrielle, ale na poslední chvíli jsem si uvědomil, že už to nestihnu. Abych jí situaci vysvětlil, napsal jsem jí vzkaz, že už mám na večer domluvenou jinou schůzku. Rozloučil jsem se s ní a požádal ji, aby se mi určitě ozvala, kdyby se chystala přijet do Vídně. Dnes už si nejsem jistý, s kým jiným jsem se to měl večer sejít, ale nejpravděpodobněji jsem plánoval povečeřet s Arnoldem.
Vzkaz pro Gabrielle jsem přehnul napůl a požádal recepční v hotelu, aby ho nechala Gabrielle v přihrádce na klíče. Později večer jsem se do Paříže vrátil a viděl, že si vzkaz nikdo nevyzvedl. Požádal jsem recepční, aby mi ho vrátila, a vyhodil jsem ho. Další den brzy ráno jsem se odhlásil z hotelu, Arnold mě vyzvedl svým autem a společně jsme se vydali na dlouhou cestu do Bratislavy. Na lístek se vzkazem jsem dál nemyslel a brzy jsem na něj úplně zapomněl. O Gabrielle jsem už víckrát neslyšel.
Takže si dovedete představit můj šok, když mi o třicet let později, během vánočních svátků roku 2021, doktor Tomek zaslal onen inkriminovaný e-mail, v němž mě zpravil o existenci mé vlastní složky u StB. Vedle poněkud děsivých špionážních fotografií mě a Arnolda, které vidíte na začátku tohoto postu, připojil ještě další dvě fotky ze samostatné sledovací zprávy z mého pobytu v hotelu Paříž v listopadu 1989. Tuto konkrétní zprávu napsala placená informátorka StB s krycím jménem „ELZA“, která pracovala na recepci hotelu. Součástí zprávy byl i můj vzkaz Gabrielle, přepsaný slovo od slova přesně tak, jak jsem ho načrtl, a umně přeložený do češtiny:
„Gabrielo, naplánoval jsem návštěvu přítele v 7.30, je možné se sejít předtím nebo potom (6.00 nebo 10.00). Máš telefon? Jestli to není možné, tak si udělej skvělý výlet do Berlína a zavolej mi do Vídně, pokud kolem této doby přijedete. Mark“
Když jsem si tenhle dávno zapomenutý vzkaz přečetl nyní, o více než třicet let později, naježily se mi chloupky na zátylku.
V té době jsem to nevěděl, ale akce INTER – snaha StB o mé naverbování do svých řad – byla tehdy už v plném proudu. Arnold a jeho spolupracovníci nezaháleli. Pečlivě naplánovali každý sebemenší krůček a zatím, alespoň do tohoto okamžiku, šlo všechno přesně podle jejich plánů.
(z angličtiny přeložila Eva Kadlecová)
(V poslední, páté části vám představím další dokumenty související s akcí INTER a prozradím vám tajemství noci z 9. na 10. listopadu v bratislavském hotelu Devín.)
