Třicet let od roku 1989, kdy se všechno změnilo

Vzpomínky Na Rok 1989

Červeně je označen východní blok tak, jak vypadal v roce 1989 (Jugoslávie a Albánie tam jsou taky, ale tamní situace byla složitější). Rozdělená Evropa byla tak hluboce zakořeněná v lidském povědomí, že si ji lidé sotva dokázali představit jako sjednocený kontinent.
To jsem já v roce 1988 – stojím v centru Vídně a vůbec nevypadám jako tajný agent CIA. Tenkrát jsem byl novinářem píšícím o východní Evropě a snažil jsem se pochopit blížící se historické změny. Foto Delia Meth-Cohn.
V roce 1986 se ve východním Berlíně konaly oslavy 25. výročí postavení berlínské zdi. Nikdo tehdy netušil, že za tři krátké roky bude zeď minulostí. Foto: AND-ZB Franke 13.8.86 Berlin.
Hlavy států východního bloku na schůzi ve východním Berlíně v roce 1987. Zleva doprava: Gustáv Husák (Československo), Todor Zhivkov (Bulharsko), Erich Honecker (NDR), Michail Gorbačov (SSSR), Nicolae Ceaușescu (Rumunsko), Wojciech Jaruzelski (Polsko) a János Kádár (Maďarsko). Foto: Bundesarchiv Bild.

Rok 1989 je pro mě nepochybně nejdůležitějším rokem mého života. Mimo jiné to byl stěžejní zlomový bod v mé dosavadní kariéře. Na vysoké škole jsem se někdy v polovině 80. let rozhodl pro východoevropská studia a tudíž jsem se hned ponořil do četby o všech těch sovětských politických systémech a ekonomikách. V oboru jsem už několik let pracoval jako novinář, takže se mě rozdělení Evropy na východní a západní část hodně dotýkalo.

Když zničehonic padly režimy, přestalo dávat smysl všechno, co jsem se doposud naučil. I já jsem byl překvapen a musel se naučit chápat a interpretovat historickou změnu, kdy se sovětské pojetí komunismu najednou změnilo v kapitalismus – a to tu prosím ještě nikdy nebylo.

Aby toho nebylo málo, tak v tomto roce ve věku téměř 52 let zemřel můj otec. Vzpomínky na euforii, kterou jsem cítil, když ony autokratické a artritické režimy bývalého východního bloku padly, mi vždycky zhatí ta smutnější událost - návrat domů za rodinou. V tomto roce se změnily životy a to platí jak pro Evropu, tak pro mě.

Na svém blogu jsem se o roce 1989 nikdy nijak extra nerozepisoval, takže je načase, abych letošního výročí využil a napsal pár slov o tom, jaké to tenkrát bylo: nepředstavitelné události se najednou skutečně děly a nikdo nevěděl, co bude zítra. Také bych rád zbořil pár mýtů, kterým lidé poslední desetiletí věří: říká se, že ty změny byly nevyhnutelné a daly se předvídat. Z pozice člověka, který byl u toho, vám můžu říct, že to tak nebylo.

Berlín v roce 1989; fotografie pořízená chvíli poté, co 9. listopadu padla berlínská zeď. Foto: Raphaël Thiémard, Belgie.
Chvíle emocí během československé sametové revoluce. Václav Havel (napravo), který se za chvíli stane prezidentem, objímá vůdce reformistů Alexandra Dubčeka, kterého sovětské tanky v roce 1968 vyhnaly z vlasti. Foto: Jaroslav Kučera.
Davy na pražském Václavském náměstí v druhé půlce listopadu 1989 protestující proti komunistickému režimu. Ještě měsíc předtím by tak velký masový protest byl nemyslitelný. Foto: ŠJů Praha.
Davy lidí na Letenské pláni 25. listopadu roku 1989, týden poté, co se z jedné studentské demonstrace vykloubaly protesty proti komunistickému režimu. Foto: ŠJů Praha.

V roce 1989 jsem pracoval ve Vídni jako novinář pro menší redakci Business International (BI), která byla spojená s britskou mediální skupinou Economist Group. Kancelář jsme měli ve východní části Rakouska, nějakých 65 km od Bratislavy. Seděl tam tým deseti novinářů a analytiků, kteří si pročítali zprávy zpoza železné opony a pomáhali tak našim čtenářům a zákazníkům (především velkým západním firmám) pochopit tamní politickou a ekonomickou situaci.

Naší hlavní publikací byl týdenní newsletter „Business Eastern Europe“. Téměř po celý rok 1989 jsem měl na starosti newsletter s tématikou Československa, koncem roku jsem se pak stal jeho šéfredaktorem. Mezi zpravodajskými agenturami ze Západu jsme tehdy byli něčím neobvyklým, právě proto, že jsme pokrývali východní Evropu. Téměř všechny komunistické režimy si myslely, že jsme špioni. Kdybychom byli – a není mi to známo – tak mi CIA rozhodně něco dluží. (V jednom ze starších postů na tomto blogu si můžete přečíst o mých podivných cestách do Československa ještě před rokem 1989 či o mém tlumočníkovi/prostředníkovi Arnoldovi, ze kterého se nakonec vykloubal skutečný špion).

Zpětně se doopravdy jeví jako nevyhnutelné, že se ten obrovský východní blok nakonec musel zbortit pod svou vlastní vahou. Je jasné, že sklerotické režimy vedené Sověty by nikdy nebyly s to udržet krok s dynamičtějšími společnostmi ze západní Evropy nebo Spojených států. Tyto represivní vlády tehdy disidentům zabavovaly psací stroje, aby tak uplatnily svou tvrdou cenzuru. Co by si asi počaly s všudypřítomnými mobilními sítěmi a internetem, které se objevily jen pár let po roce 1989?

Tak či onak mohu s jistotou tvrdit, že revoluci tehdy nikdo (nebo téměř nikdo) nepředvídal. Předvídat a predikovat historické událostí jako například pád komunismu bylo v BI náplní naší práce, naším denním chlebem. Ale i když jsme nad zahraničními režimy tehdy nevěřícně kroutili hlavami, nemohli jsme den co den s jistotou říct, co bude dál.

Vzpomínám na naše rozhovory v kuchyňce (BI sídlilo ve starém činžáku a kuchyňku jsme skutečně měli) – podezření nevyhnutelně padlo na tehdejšího vůdce Sovětského svazu Michaila Gorbačova. Už od půlky 80. let zastával strategii politických a ekonomických reforem ve východní Evropě, která stavěla na jeho idejích otevřenosti a přestavby („glasnost“ a „perestrojka“).

Velkou otázkou však zůstávalo, zda to myslel dostatečně vážně či zda měl dostatek moci na to, aby zreformoval komunistický systém, nebo si jen vymýšlel novinky, aby zůstal při moci. Kdyby to skutečně myslel vážně, opravdu by riskoval sovětskou nadvládu nad východní Evropou jen proto, aby naplnil své vize? V redakci jsme na to měli rozdílné názory. I když jsme všichni doufali v to nejlepší, někteří z nás záměrům (či schopnostem) Gorbačova věřili, jiní nikoliv. Nikdo si nebyl ničím jistý.

Gorbačov zcela jistě odporoval historické logice. V minulosti to vždycky byl Sovětský svaz, který zakročil a na své neochotné spojence z východního bloku uvalil komunistickou ortodoxii – tak jako tomu bylo v Maďarsku v roce 1956 či v Československu v roce 1968. Tentokrát šel Sovětský svaz do extrému a překvapivě se tomu vůdci nejedné východní satelitní země bránili.

Největší překážkou na cestě ke změnám byl fakt, že chyběla organizovaná opozice komunistické vlády. Výjimkou tu bylo Polsko a odborové hnutí Solidarność, ale ostatní země žádnou spolehlivou politickou opozici neměly. Ano, v Československu by se sice několik disidentů našlo, ve východním Německu a v Rumunsku opozici vedla místní církev; otázkou však bylo, kdo či co by mohlo zasáhnout a přimět tak staré vůdce k rezignaci, a další den pak řídit vlaky, školy či továrny. Koncem roku jsme pak dostali velkou lekci: na vlastní kůži jsme zažili, čeho jsou schopny davy lidí. Tenkrát se ale všichni báli, že to skončí krveprolitím.

Když jsem výše podotknul, že nikdo nebyl s to prorokovat, jak to s tou revolucí v roce 1989 nakonec bude, vzpomněl jsem si na svou výzkumnou cestu do Československa na podzim roku 1989, kterou jsem docela zvoral. Maďarsko i Polsko už podnikly kroky ke změně politického systému a opuštění východního bloku a protesty ve východním Německu nabíraly na síle. Nálada v Berlíně byla neklidná a v Business International po mně chtěli, abych posoudil situaci v Praze.

Prahu tenkrát navštěvoval tehdejší západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, kterého si tam zavolali proto, aby vyřešil nevídanou krizovou situaci: tisíce východních Němců se na zdejším západoněmeckém velvyslanectví dožadovaly víz. Třicátého září Genscher promluvil k lidem a slíbil jim povolení ke vstupu do západního Německa ve speciálně označených vlacích. V Berlíně zeď sice ještě stála, na jiných místech se už ale pomalu začala rozpadat.

Během své cesty do Prahy jsem na Václavském náměstí vyzpovídal spoustu Čechů a ptal se jich, jestli si myslí, že tvrdá linie jejich režimu někdy padne. Odpověď byla i navzdory celému tomu pozdvižení okolo východoněmeckého velvyslanectví vesměs pokaždé stejná: tady se to přece nikdy nemůže stát.

Pracovně jsem se vrátil do Vídně a dal dohromady článek pro Business Eastern Europe (naštěstí ho nemůžu nikde najít). Nepřipouštěl jsem tezi, že změny nastanou i v Praze. Abych byl fér ke svým kolegům v Business International: nevzpomínám si, že by kdokoliv z nich kdy napsal něco tak strašně mimo mísu. Za měsíc padla Berlínská zeď a československá sametová revoluce, díky níž se prezidentem stal dramatik Václav Havel, začala za šest týdnů poté.

Revoluce v Rumunsku začala 12. prosince 1989 ve městě Timișoara, nikoliv v Bukurešti. Navzdory pokusům o násilnou represi lidí přibývalo. Ceaușescova diktatura padla týden nato. Foto: sugárút és a Tudor Vladimirescu út kereszteződése.
Pamětní deska v centru Bukurešti na památku obětí rumunské revoluce v roce 1989. Foto: Pudelek (Marcin Szala).
Bukurešťské ulice po útěku manželů Ceaușescových v prosinci roku 1989. Rumunsko bylo jediným státem, kde všeobecné násilí symbolizovalo pád komunismu ve východní Evropě. Foto: Národní muzeum rumunské historie.
Drsná konfrontace v rumunském hlavním městě Bukurešti, během které se policie a vojáci stavěli demonstrantům. Pád Ceaușescova režimu stál na tisíc lidských životů. Foto: Národní muzeum rumunské historie.

Snažím se vyvrátit některé mýty spojené s událostmi kolem roku 1989 a zároveň chci zdůraznit, že tyto revoluce byly něco jako kolektivní projev vůle. Z perspektivy roku 2019 není těžké si představit, že celá tehdejší východní Evropa držela zajedno ve snaze zbavit se svých utlačovatelů. V průběhu roku se protikomunistické revoluce rozvíjely díky řadě událostí, které bychom mohli nazvat akty vzdoru. Každá země si zvolila jinou cestu a každý z těchto jednotlivých aktů mohl zničehonic být přerušen. V tomto modelu se skrývalo spoustu příležitostí a štěstí.

Když začal upadat komunismus, nebyla to žádná rána, spíše tiché zafňukání: začalo to v červnu toho roku, kdy se v Polsku konaly vůbec první napůl svobodné parlamentní volby od dob druhé světové války. Toto hlasování vedlo k ponižující prohře vládnoucí komunistické strany (Polská sjednocená dělnická strana) a také ke jmenování vůbec prvního nekomunistického premiéra ve východní Evropě, jímž se stal Tadeusz Mazowiecki. Moskva reagovala docela zdrženlivě, i když se poté na povrch dostaly dokumenty, podle kterých byl Gorbačov pod silným tlakem konzervativních vůdců z východního bloku, jako třeba rumunského Nicolae Ceaușesca, aby vojensky zakročil.

Pár týdnů nato, 27. června, se představitelé Maďarska a Rakouska potkali na opuštěném poli, aby symbolicky přestřihli ostnatý drát železné opony, který tyto dvě země prakticky od konce druhé světové války rozděloval. Pamatuji si, jak jsem se na tu událost díval v rakouské televizi, ale nepřipisoval jsem jí nějakou zvláštní váhu. Myslel jsem si, že Maďaři místo drátu prostě nainstalují nějaký sofistikovanější elektronický systém.

Nikdo z nás ale tehdy netušil, že tuto scénku důkladně naaranžoval Gorbačov a tehdejší maďarský premiér Miklós Németh, a že to tak mělo být. Sověti všechny ujišťovali, že rok 1956 už se nebude opakovat, ať se stane cokoliv. Németh o této dohodě a jejích následcích nedávno pohovořil pro francouzskou zpravodajskou agenturu AFP (odkaz zde).

Dopad této události na lidi žijící na druhé straně železné opony nebyl zanedbatelný: začali spekulovat, že když se jim podaří dostat se do Maďarska, určitě budou moct pokračovat dále na západ. Tak prostý akt, jakým bylo prostřižení ostnatého drátu, celou tu akci rozpohyboval.

Červenec a srpen toho roku byly milníkem protikomunistických revolucí a s odstupem času i celých poválečných dějin Evropy. Události v Polsku a Maďarsku zcela zřejmě rozdělily blok na dva tábory: tábor reformátorů a těch, kteří zastávali tvrdou linii. Oproti Maďarsku a Polsku byly režimy východního Německa, Československa, Bulharska či Rumunska daleko konzervativnější (a mnohem méně nadšené z glasnosti a perestrojky).

Toho léta se v kancelářích Business International ve Vídni dal krájet vzduch. Proreformní hnutí ve východním bloku nabralo na obrátkách, ale jen těžko si člověk mohl představit jeho konec bez krveprolití na ulicích. Otázkou bylo, zda se stoupenci tvrdé linie jako Erich Honecker ve východním Německu, Miloš Jakeš v Československu či Ceaușescu v Rumunsku skutečně vzdají vlády bez boje. Tomu sotva někdo věřil.

Moskevské politbyro mohlo samozřejmě reformy pozastavit, kdykoliv chtělo – všechny oči zase visely na Gorbačovovi. Místo, aby brzdil probíhající změny, to vypadalo, že reformám dává zelenou.

Když Gorbačov začátkem července v Bukurešti promlouval k vůdcům Varšavské smlouvy, byla atmosféra setkání napjatá a názory rozdílné. Pronesl, že v alianci panuje „nový duch“. Jeho řeč byla dlouhá (a slova zaobaloval do svých typických diplomatických fines) a tvrdil, že členské státy teď mohou jít svou cestou a starat se o své vlastní národní problémy.

Kéž by tak člověk tehdy mohl být muškou na stěně prezidentského paláce, kde se schůze konala, a vidět pobledlé tváře vůdců tvrdé linie, včetně samotného hostitele Nicolae Ceaușesca. Ať už následovalo cokoliv, z Gorbačovovy řeči jasně vyplynulo, že Sovětský svaz nenasadí tanky, aby zamezil rozdělení východního bloku.

Nejdramatičtější události tohoto roku – pád berlínské zdi, sametová revoluce v Československu či poprava Nicolae a Eleny Ceaușescových zastřelením na 1. svátek vánoční – se sice udály až později, byly ovšem pouhým rozuzlením oné bukurešťské konference. Bez předpokládané hrozby sovětské armády byl najednou každý z režimů tvrdé linie sám za sebe a musel se poprat s otázkou, zda chtěl zabít své vlastní občany jen proto, aby zůstal u moci.

Snímek obrazovky rumunské televize: Nicolae Ceaușescu, který naposledy promlouvá k lidem. Poté sice utekl helikoptérou, ale den nato byl dopaden. V pohledu se mu zračí šok z toho, že se lidé obrátili proti němu.
Snímek obrazovky z YouTube ukazující Elenu (nalevo) a Nicolae Ceaușescovy pár hodin předtím, než byli 25. prosince 1989 popraveni zastřelením ve vojenské základně v rumunském městě Târgoviște.

Už to s tím psaním trochu přeháním (jestli ještě čtete, děkuji), takže přejdu k věci. Aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, je fér zmínit, že se vůdci těchto států nebránili, ať už se rozhodli nestřílet nebo už jim došla trpělivost.

V září se maďarská vláda rozhodla, že pustí skupinu tisíců východních Němců, kteří chtěli společně překročit hranici do Rakouska (a na Západ). Byl to takzvaný Panevropský piknik. O této události se široko daleko mluvilo jako o finální zkoušce Gorbačova, který slíbil, že nezakročí. A potvrdilo se: Sověti nereagovali. Zanedlouho následovala návštěva Genschera v Praze a volný vstup na Západ pro tisíce dalších východních Němců.

Tyto události dodaly odvahy statisícům lidí, kteří začátkem listopadu vyrazili do ulic ve východním Berlíně, později i v Praze a dalších městech v Československu, aby přiměli komunistický režim k odstoupení. Změny byly vesměs mírové a události jako pád zdi či sametová revoluce nás inspirují dodnes. Komunistická vláda v Bulharsku padla bez většího násilí téměř zároveň s ostatními.

Jen v Rumunsku se historikům dostalo mrazivého scénáře „coby kdyby“ a spekulovalo se, co by se stalo, kdyby se diktatura pokusila použít sílu bez předpokládané hrozby sovětské vojenské pomoci – a neskončilo to dobře. Někdy v polovině prosince se v západním Rumunsku ve městě Timisoara začalo protestovat proti Ceaușescovi a tato vlna se rychle šířila do dalších měst včetně Bukurešti.

Netrvalo to déle než týden a Ceaușescu a jeho žena Elena byli zadrženi, odsouzeni ad hoc komisí a popraveni zastřelením. Během této krvavé změny vlády zemřelo na tisíc lidí a snad je fér tvrdit, že to násilí Rumunsko zpomalilo o celou dekádu.

(Translated from the English by Irena Duda. Find the English version of this story here.)

Add a comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *


+ five = 10

Photo of Mark Baker
About the author

Mark Baker

I’m an independent journalist, travel writer and author who’s lived in Central Europe for nearly three decades. I love the history, literature, culture and mystery of this often-overlooked corner of Europe, and I make my living writing articles and guidebooks about the region. Much of what I write eventually finds its way into commercial print or digital outlets, but a lot of it does not.

And that’s my aim with this website: to find a space for stories and experiences that fall outside the publishing mainstream.

My Book: ‘Čas Proměn’

In 2021, I published “Čas Proměn” (“Time of Changes”), my first book of historical nonfiction. The book, written in Czech, is a collection of stories about Central and Eastern Europe in the 1980s and early ‘90s, including memories of the thrilling anti-communist revolutions of 1989. The idea for the book and many of the tales I tell there were directly inspired by this blog. Czech readers, find a link to purchase the book here. I hope you enjoy.

Tales of Travel & Adventure in Central Europe
Mark Baker