Příběhy pláště a dýky z 80. let

Část první: Můj český kamarád „Arno"

Snímek vídeňského Dunajského kanálu z 80. let, nedaleko místa, kde jsem bydlel a podával zprávy o Východní Evropě v letech 1986 až 1991. Mám ho stále vryté do paměti v černobílé barvě. Vídeň byla zaostalým, tichým a zlověstným místem, ale já jsem její chmurnost a divnost miloval. Autor Mark Baker.
Další snímek Vídně 80. let, tentokrát z roku 1988. Zdaleka to nebylo tak veselé, zářivé a prosperující město jako tomu je dnes. V redakci Business International jsme Vídni přezdívali „Příští zastávka Bratislava“. Autor Mark Baker.

První Čech, kterého jsem kdy potkal, byl špión. A on si o mně zřejmě myslel totéž (byl to zároveň první a jediný Čech jménem „Arnold“, kterého jsem kdy potkal).

 Arnold sehrál důležitou roli v mých počátečních cestách do Československa a bude figurovat i v dalších příbězích. Je čas ho zde představit.

Příběh začíná ve Vídni v polovině 80. let, kdy ze mě byl čerstvě vystudovaný novinář. Moje první opravdová práce v oboru byla zpravodajská pozice pro malý výzkumný a vydavatelský tým s názvem „Business International“. Začínal jsem ve firemním sídle v New Yorku, ale zanedlouho mě přesunuli do rakouské kanceláře, která zodpovídala za pokrytí témat ze střední a východní Evropy.

Z příležitosti přestěhovat se do Vídně a tématicky pokrýt Východní blok jsem byl nadšený. Ve škole jsem se specializoval na východoevropská studia. Dostat v 80. letech šanci pracovat v této oblasti byla opravdová vzácnost. Měl jsem pocit, že žiju svůj sen.

V dalších článcích se zmíním podrobněji o tom, jak zvláštním dojmem na mě působila kancelář Business International, když jsem tam v roce 1986 poprvé přijel. Byla to redakce o 10 lidech pod vedením bývalého veterána z Války ve Vietnamu, který fušoval do psaní špionážních thrillerů. V té době mi to tak nepřišlo, ale tehdejší komunistické režimy na naši kancelář nahlížely s nemalým podezřením.

To podezření nebylo od věci. Vídeň v 80. letech nebyla tím jasným a prosperujícím městem, jak ho známe dnes, nebyla oblíbenou turistickou destinací a ani byste ji nenašli na seznamu těch „Nejlepších míst pro život na světě“. Bylo to poměrně ponuré místo nacházející se pouhou půlhodinu autem západně od Bratislavy a bylo pevně zakotvené – geograficky, politicky, kulturně i psychologicky – mezi Východem a Západem.

Bylo také centrem špionáže. V polovině 50. let se Rakousko prohlásilo za „trvale neutrální“ zemi v rámci dohody, která měla přimět Sovětský svaz stáhnout okupující síly rozmístěné po celém území od konce druhé světové války. Rakouské úřady ve snaze zůstat v přízni Moskvy obvykle přimhouřily oko nad všemi těmi špiónskými lumpárnami, které se tu nadále odehrávaly i tři dekády poté. Vídeňská kancelář Business International (označena na mapě níže) sídlila jižně od ulice Ringstrasse, mezi 3. a 4. městským okresem, v někdejší sovětské okupační zóně.

Není tedy divu, že si všichni mysleli, že jsme tajní agenti.

Autor se zmrzlinou ve Vídni 80. let, pravděpodobně někdy kolem roku 1987, centrální náměstí Schwedenplatz. Autorka Delia Meth-Cohn.
Na skleničce s partou kolegů z Business International koncem 80. let. Autor neznámý.
Jedním z mých klíčových zaměstnání ve Vídni byla práce pro hlavní zpravodaj společnosti Business International s názvem „Business Eastern Europe“. Pro tuto publikaci jsem začal pracovat jako zpravodaj a v roce 1990 se ze mě stal její hlavní šéfredaktor.
Skoro každý v Business International tehdy začínal psaním týdenních sloupků „Co je nového ve vašem průmyslu“ pro informační zpravodaj „Business Eastern Europe“. Byla to nejoblíbenější část zpravodaje.

Zpětně to vše vypadá famózně, ale má každodenní práce pro Business International byla docela všední. Většinou jsem skenoval noviny, abych podal zprávy týkající se nejnovějších obchodů, které v konkrétním týdnu ve Východním bloku uzavřely společnosti jako Gillette, Nokia nebo Wrigley. Seznam vyšel na zadní straně našeho týdenního informačního zpravodaje s příznačným názvem „Business Eastern Europe“. Našimi odběrateli byly většinou velké korporace, které za informace podobného druhu platily nemalé částky, ačkoliv jsme většinu našich zpráv opisovali z veřejných zpravodajských zdrojů jako je „Handelsblatt“ či „Financial Times“.

 Skutečným bonusem mé práce bylo cestování. Každému z nás byl přidělen příslušný stát Východního bloku jako oblast expertízy a nejméně 2-3krát do roka jsme tam jeli osobně, abychom informovali o vývoji a setkali se s místními představiteli obchodních a hospodářských odvětví. Nepřeháním, když si dovoluji tvrdit, že jsme pro tyto cesty žili.

Bez zjevného důvodu mi bylo přiděleno Československo. I když jsem nemluvil česky ani slovensky, znal jsem jazyk natolik dobře, abych si prolistoval místní statistickou ročenku či zaprášené stránky nekompromisních komunistických novin „Rudé právo“. Výběr státu mi však nevadil. Výlety do Prahy jsem miloval.

Cestování do Východní Evropy v 80. letech obnášelo víc než jen nasednout na vlak či do letadla. Prvním krokem bylo získání vstupního víza příslušné ambasády ve Vídni. Československá ambasáda tehdy sídlila na periferii a otevřeno měla jenom v určitých dnech týdne a to pouze dopoledne. Řada na vízum byla dlouhá a když se ambasádní dveře zavřely, nezbývalo než se vrátit jindy.

V redakci už probíhaly přípravy na můj výjezd: sekretářky psaly na dálnopisech (pár let před tím, než se objevily maily a fax) a zařizovaly dopravu a týdenní pobyt v jednom z mála hotelů v Praze, kde mohli hostující novináři přespat. Všechny hotely byly plné odposlouchávacích zařízení a agentů kontrašpionáže, jejichž úlohou bylo dohlížení na hosty ze Západu. Po dobu mé práce pro společnost Business International jsem si zvykl na (překvapivě ošuntělé) chodby pražských hotelů Intercontinental, Ambassador či Esplanade – všem z nich se v dnešní dobře ještě stále daří. (O mých zážitcích z Intercontinentalu si můžete přečíst zde).

V 80. letech jsem cesty do Prahy miloval. Staroměstské náměstí zůstává takové jako na snímku: prázdné, trochu zapomenuté a krásné. Autor Per Ryolf.
Pražský hrad, pohled z Karlova mostu, foto z 80. let. Tuto fotografii jsem vždy měl rád, protože tak trefně odráží mystickou náladu města. Autor Per Ryolf.
Ukázka služebního občanského průkazu neblaze proslulé československé Státní bezpečnosti z počátku 70. let. Ačkoliv jsem si toho v té době téměř nebyl vědom, můj prostředník a kamarád možná takový nosil celou dobu u sebe. Snímek zveřejněn s laskavým svolením Muzea policie ČR.
Raný snímek pražského metra z 80. let. Zatímco ve Vídni bylo metro malé a stísněné, v Praze dělalo dojem velkého, důležitého a neosobního místa. Autor Alan Denney.

Jistě se tedy ptáte, kdo je Arnold a jak do celého příběhu zapadá?

Arnold žil v Praze a pracoval jako jeden z vnitrostátních korespondentů pro Business International. Byl jedním z šesti místních zaměstnanců, které si firma ponechala v hlavních městech jako Budapešť, Varšava, Sofie či Bělehrad. Jejich práce spočívala zejména v tom, že měli přicházet s nápady na reportáže a pomoci nám s organizací vnitrostátních rozhovorů v rámci našich cest. Poskytovali také logistickou pomoc na místě – pomáhali nám s ubytováním, dopravou či tipy na příjemný podnik na pivo po práci. Jelikož jsem nemluvil česky, Arnold byl také můj tlumočník.

(Bohužel nevlastním žádnou fotografii Arnolda, kterou bych zde mohl zveřejnit. Tehdy to bylo téměř tabu a pražští badatelé mi sdělili, že jeho oficiální fotografie byly odstraněny ze složek českého Ministerstva vnitra. To nejlepší, co mohu nabídnout, je náčrt jeho podobizny, viz výše, jejímž autorem je pražský umělec Stewart Moore).

Všichni korespondenti, kteří tehdy pracovali pro Business International, měli podobné oficiální příběhy o svém „původu“. Všichni se prezentovali jako bývalí komunisté, kteří nějakým způsobem přišli o přízeň režimu, nicméně měli povolení pracovat na částečný úvazek pro západní publikace jako byla ta naše. Všichni vypadali jako drsní týpci (minimálně) okolo padesátky nebo šedesátky a všichni byli mezi sebou překvapivě dobře propojení. Spekulovali jsme, jestli to můžou být tajní agenti, ale nikdo to nevěděl na sto procent. Promluvit si o tom s vedením pro nás bylo nepříjemné. Jsem si docela jistý, že Business International by nikdy vědomě nenajalo aktivního zpravodajského agenta z druhé strany.

V té době jsem sice byl až bolestně naivní, ale ani tehdy jsem zcela nevěřil oficiální verzi, podle které byli všichni tito muži disidenti – rozhodně ne v případě Arnolda. V letech 1987 a 1988 mě Arnold párkrát pozval na večeři do své vily v Kobylisích v severní části Prahy. Elegantní rozměr toho místa, kvalita nábytku a krásné výhledy ze zadní terasy na pražské odlehlé Staré Město se ne tak docela shodovaly s jeho oficiální scénářem zostuzeného muže, kterého údajně vyloučili ze systému.

Když vzpomínám na své návštěvy u Arna, napadá mě drobný, avšak výmluvný detail. Jednoho dne jsem byl pozván na večeři a jakou malou pozornost jsem s sebou vzal balíček kávy z Vídně (káva byla vyšší kvality než byste tehdy sehnali v Praze). Pamatuji si, že na Arnoldovu manželku Jitku to neudělalo vůbec žádný dojem. Očividně preferovali jinou značku.

Nechci však předbíhat. Chci pouze naznačit, že už tehdy jsem o Arnoldovi měl své pochybnosti. Neměl jsem však ponětí, co se z něho opravdu vyklube.

(Pokračování v druhé části).

Translated from the English by Irena Duda. To find a link to the original English story, Part 1: My Czech Friend 'Arno', click here

 

 

Add a comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *


+ 3 = eleven

Photo of Mark Baker
About the author

Mark Baker

I’m an independent journalist, travel writer and author who’s lived in Central Europe for nearly three decades. I love the history, literature, culture and mystery of this often-overlooked corner of Europe, and I make my living writing articles and guidebooks about the region. Much of what I write eventually finds its way into commercial print or digital outlets, but a lot of it does not.

And that’s my aim with this website: to find a space for stories and experiences that fall outside the publishing mainstream.

My Book: ‘Čas Proměn’

In 2021, I published “Čas Proměn” (“Time of Changes”), my first book of historical nonfiction. The book, written in Czech, is a collection of stories about Central and Eastern Europe in the 1980s and early ‘90s, including memories of the thrilling anti-communist revolutions of 1989. The idea for the book and many of the tales I tell there were directly inspired by this blog. Czech readers, find a link to purchase the book here. I hope you enjoy.

Tales of Travel & Adventure in Central Europe
Mark Baker