Internet je poměrně nový fenomén a lidé jako Arnold Keilberth (narozen v roce 1929), kteří své životy žili před tím, než se systém stal všudypřítomným, po sobě na webu zanechají podstatně menší stopu než mladší generace. V roce 2014 jsem si vygoogloval Arnoldovo jméno – byl to zvláštní pocit a téměř nic jsem o něm nenašel. Žádné rodinné či historické foto, slavné citace, zmínky na webu; dokonce ani datum úmrtí.
Obzvláště divné to bylo proto, že člověk jako on strávil většinu své kariéry v médiích. Arno pracoval nejen jako dopisovatel a tlumočník pro Business International v Československu, ale byl i zaměstnancem dvou velkých německých televizních společností: ARD a ZDF. Připadalo mi, jako by jeho život a původ někdo vymazal ze zemského povrchu.
A opravdu – výsledky v Googlu byly jenom dva: odkaz na zprávu ve formátu pdf, která vyšla v češtině v roce 2007 jako publikace Archivu bezpečnostních složek a nesla zlověstný název: „Arnold Keilberth, novinář a spolupracovník Státní bezpečnosti“ (pro stažení dokumentu klikněte na uvedený odkaz).
Když jsem si ten název přečetl, ztuhla mi krev v žilách.
Když kliknete na odkaz, zjistíte, že jazyk textu je hutná právnická čeština (mnohé z něj je nad mé chápání). Jak jsem se pomalu prokousával téměř dvaceti stránkami dokumentu, podařilo se mi trochu lépe pochopit, kým Arnold opravdu byl („byl“ je tady na místě – ze zprávy jsem se dozvěděl, že Arnold zemřel v roce 2001). Byl to člověk mnohem komplikovanější, než toho kdy o sobě prozradil – a jako spoustu jiných Čechů své generace střídal role pachatele a oběti.
O přesnosti dokumentu tady nebudu spekulovat. Archiv bezpečnostních složek je vysoce respektovaná akademická instituce. Závěry textu jsou podloženy rozsáhlými citacemi z dochovaných dokumentů Ministerstva vnitra a jiných současných zdrojů. Autor zprávy, Dr. Prokop Tomek, v současné době zaměstnanec pražského Vojenského historického ústavu Praha, objektivně hovoří o pasážích, jejichž dokumentace je neúplná, a je tudíž nutné o textu spekulovat. Dr. Tomka jsem potkal osobně – tento muž na mě udělal dojem obezřetného akademika, jehož motivací je primárně nalezení pravdy, nikoliv vyřizování si účtů s komunisty.
Některé detaily textu mohou být nepřesné, ale nevidím důvod pochybovat o jeho jasném, jednoznačném závěru: Arnold, či „Arno“ (jedno z jeho několika krycích jmen) byl víc než jen pasivní kolaborant. Byl snaživým, aktivním a svého času vysoce ceněným majetkem československého státního bezpečnostní aparátu.
A na co jsem přišel?
Zaprvé: neměl jsem ponětí, že Arnold byl sudetoněmeckého (nečeského) původu – ačkoliv samozřejmě jak jeho jméno, tak příjmení jasně naznačují německou etnickou identitu. Narodil se v roce 1929 v Rotavě v tehdejších Sudetech, jen pár kilometrů od německých hranic. Rodiče byli před 2. světovou válkou aktivní v protinacistickém komunistickém odboji, což pravděpodobně vysvětluje Arnoldovu silnou a zásadovou oddanost komunistickému režimu (alespoň do momentu invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, kdy jeho motivace začala být nejasná).
Když na začátku války v roce 1939 nacisté vtrhli do Československa, byl Arnold vysazen ve Velké Británii, aby tam přečkal válku. Tam se naučil anglicky. V Británii také chodil na střední i uměleckoprůmyslovou školu a v roce 1947 se vrátil do Československa. Do britských reálií se ponořil tak hluboko, že se očividně nikdy nenaučil dobře česky. Dr. Tomek z Vojenského historického ústavu mi řekl, že i když se Arnold nakonec naučil mluvit plynně česky, měl psanou češtinu celý život docela špatnou (alespoň soudě z jeho vlastních psaných zpráv).
Každodenní život etnického Němce v Československu v roce 1947 nebyl žádný med. Miliony sudetských Němců byly po válce kvůli podezření ze spolupráce s Adolfem Hitlerem (nebo prostě proto, že to byli Němci) vyhnány do Německa. Dokument však uvádí, že díky předválečným aktivitám svého otce mohl Arnold zůstat v Československu a mít bydliště ve Velké Británii. Umím si však představit, že „být doma“ tehdy musel být divný pocit a že se Arnold alespoň ze začátku v Československu necítil dobře.
Domnívám se, že začátek 60. let pro Arnolda představoval zlaté časy. Uměl německy, vyznal se v oblasti odborů, po čemž byla poptávka. Vztahy mezi Československem a Západním Německem tehdy byly velmi napjaté, mezi oběma státy prakticky neexistovaly žádné formální diplomatické vazby. A skutečně – jakýkoliv probíhající dialog měla často pod palcem síť odborových organizací. Ve zprávě je Arnold vyzdvihován za to, že takové vazby pomáhal vytvářet. On sám ve svém svědectví v roce 1990 přiznal, že v té době udržoval kontakty s mnoha významnými německými vůdčími osobnostmi jako byli Willy Brandt, Walter Ulbricht či Erich Honecker.
To všechno pro Arna a spousty jeho současníků skončilo v roce 1968, ve chvíli, kdy v srpnu téhož roku do Československa vstoupila sovětská vojska Varšavské smlouvy. Invaze náhle zastavila Pražské jaro, demokratické reformační hnutí v Československu poloviny 60. let. Z důvodů, o kterých se dokument nezmiňuje a o nichž ani nespekuluje, byl Arno v tomto sporu na straně reformistů. Když pak sovětská vojska zvítězila, byli Arno a desítky dalších spřízněnců komunistického režimu vyloučeni ze strany a přišli o práci. Arno byl propuštěn jak z Komunistické strany, tak ze Státní bezpečnosti a nakonec našel podřadné zaměstnání ve stravovacím zařízení národního podniku „Restaurace a jídelny“ (RaJ).
Na tomto místě vyznívá zpráva obzvláště děsivě:
Podle StB se [Arnold] zpronevěřil svému politickému přesvědčení, připojil se na stranu pravicových oportunistů. … V červenci roku 1970 byl zbaven členství v Komunistické straně. Tenkrát to znamenalo silný propad jeho materiálního a společenského postavení a také konec cestování na Západ.
Arnold držel s prodemokratickými reformisty a zaplatil za to vysokou politickou cenu. V Business International mi bylo řečeno, že mnoho našich vnitrostátních dopisovatelů, mezi nimi také Arnold, patřilo mezi „zdiskreditované“ komunisty, kteří byli neprávem potrestáni za podporování lidských hodnot, které jsme sdíleli my všichni. Přinejmenším v případě Arnolda tomu tak očividně bylo.
Součástí Arnoldova příběhu, o které jsem tehdy nevěděl, byla informace, že ke koncem 70. a na začátku 80. let (když jsem ho poznal), zinscenoval fascinující politický comeback.
Arnoldova rehabilitace probíhala postupně. Zpráva uvádí, že zhruba v polovině 70. let obnovil některé neformální kontakty s regionální pražskou kanceláří StB a zahájil tak novou kariéru dopisovatele pro zahraniční zpravodajská média – německou televizní stanicí ARD počínaje a Druhou německou televizí (ZDF) na začátku 80. let konče. Bližší informace z tohoto období kvůli nedostatku dochované dokumentace nedávají valný smysl. Jedním z mála zdrojů z této doby je paradoxně Arnoldova vlastní veřejná výpověď z roku 1990. Na jeho obranu bych měl zmínit, že ve své výpovědi popírá, že by kdykoliv tajně spolupracoval s StB. Ve skutečnosti ho prý StB neustále obtěžovala, a on se příliš bál na to, aby odmítal jejich nabídky.
Následující stránky zprávy dokumentují období 80. let až po rok 1989, kdy sametová revoluce svrhla komunistickou vládu. Následuje doba porevoluční, kdy se komunistická StB pomalu začíná rozpadat. V textu je příliš mnoho detailů, o kterých se tady nebudu zmiňovat, které ale odráží poněkud neklidný vztah mezi StB a vysoce ceněným, avšak tu a tam neústupným agentem. Z této části textu jasně vyplývá, že Arnold již nebyl motivován ideologií, chtěl si ale vybudovat hnízdečko na důchod, aby si spolu s ženou na stará kolena mohli spokojeně žít na předměstí Prahy.
Na základě dostupných informací si znovu vybavuji konec 80. let, kdy už nebyla dlouhodobá existence komunistické vlády samozřejmá. Dovedu si představit, že Arnold musel vnímat jako krajně ironickou skutečnost, že zase a znova skončil na nesprávné straně dějin. Myslím, že v zahlazování stop a hraní své role na obou stranách konfliktu (a také v hromadění co možná nejvíce peněz, když to ještě bylo možné) jednal mnohem obezřetněji.
Ve zprávě najdeme jeden fascinující příběh, o kterém se tady zmíním podrobněji. Je pro mě důležitý zejména ze dvou důvodů: první je ten, že se odehrává v Praze 6 (Bubeneč), nedaleko místa, kde bydlím. Druhým důvodem je skutečnost, že je to klasická špionážní historka, která si zaslouží čtenářovu pozornost.
Kauza Stanislava Pořického z roku 1982 je materiál pro špionážní román. V té době byl Pořický vyčerpaným bývalým policistou s podřadným zaměstnáním v autokempu na pražském Braníku. Hledal cestu, jak si přivydělat, a tak prodával velvyslanectvím USA a SRN cenné informace, pravděpodobně včetně těch jaderných. Když se Pořický potkal s Arnoldem, který v autokempu natáčel se štábem ZDF, nabyl dojmu, že jeho modlitby byly vyslyšeny. Nemohl potkat nikoho lepšího, s kým by měl možnost vyjednávat o lukrativní dohodě se zahraničními velvyslanectvími.
Detaily se pak komplikují, ale příběh směřuje k propracované estébácké provokační akci, která vzniká za Arnoldovy přímé asistence. Arnold pomohl sjednat „náhodné“ setkání mezi Pořickým a domnělým americkým diplomatem (jehož roli sehrál jiný agent StB). Aby akce vypadala autentičtěji, mělo auto diplomatickou značku ambasády USA a agenti StB dokonce napsali instrukce pro Pořického na kradeném psacím stroji z velvyslanectví USA.
Dle instrukcí měl Pořický spolu se svou družkou Pavlou Bednaričovou vyzvednout papíry z tajné diplomatické mrtvé schránky na rohu ulic Juárezova a Maďarská v Praze 6 (blízko mého domu, viz mapa níže). Když byli u schránky, StB je natočila (viz fotografie). Zanedlouho byl pár zatčen. Oba byli nakonec odsouzeni za vyzvědačství, i když ani jeden z nich nikdy žádný kontakt s tajným agentem neměl.
Pořický si za trestný čin odpykal sedm let (byl propuštěn v roce 1990). Bednaričová byla odsouzena na pět let a všechny ty roky si odseděla. Arnold se za celou akci styděl a měl vztek – byl potupen za to, že nakonec sehrál roli obětního beránka.
Toto jsem o Arnoldovi vůbec nevěděl a zřejmě bych si tato fakta v pozdních 80. letech, kdy jsme v jeho škodovce jezdili po Praze od schůzky ke schůzce a dávali si víno s řediteli družstevního statku, ani nedovedl představit.
V říjnu 2017 jsem byl s doktorem Tomkem, autorem zprávy, na kávě – chtěl jsem si vyslechnout jeho názor na Arnolda. Také mě zajímalo, kolik toho z Arnoldovy složky opravdu zůstalo, a zeptat se, zda náhodou nemá nějakou jeho fotografii, kterou bych mohl použít pro svůj blog.
Dle Tomkových slov byl Arnold „neobyčejný člověk“. Neobyčejný v tom smyslu, že žil poměrně každodenní život obyčejného člověka, zároveň měl ale v klíčových momentech velký vliv. Tomek tvrdí, že rozsah Arnoldova vlivu byl paradoxně nejvíc vidět na tom, do jaké míry jeho starou složku zničili a jak málo toho z ní zbylo. „Je jasné, že měl ve vyšších kruzích určitou protekci.“ Pro bývalé agenty StB je takřka nulová existence na internetu očividně důvodem k hrdosti.
Od Tomka jsem se také dozvěděl, že byly všechny složky týkající se Arnolda z let 1987-90 – což bylo vlastně celé období naší spolupráce – znehodnoceny. Mé jméno či název Business International se nikde v dokumentech neobjevují (což je pro mě naprosto v pořádku). Arnold za sebou nezanechal žádnou oficiální fotografii.
Co v tom všem nakonec chybí, je Arnoldova motivace a ani Tomek k tomu nemá co říct. „Je jasné, že v určité chvíli byl Arnold oddaným komunistou,“ tvrdí. Ale tak jako v mnoha dalších případech, i Arnold se po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 zhroutil a byl nesmírně zklamaný. Tomek se domnívá, že se Arnold v 70. a 80. letech pravděpodobně začal soustředit na vydělávání peněz a vynucení si menší pomsty na režimu.
„Ale tím si samozřejmě nikdy nebudeme jistí.“
Toto je série tří povídek o Arnoldovi a Praze 80. let. První a druhá část jsou k dispozici v následujících odkazech.
