V letech 1987 až 1989 jsem absolvoval sedm či osm služebních cest z Vídně do Československa – nejčastěji do Prahy, příležitostně do Brna či Bratislavy. Každá z nich byla víceméně stejná. Vystoupil jsem na nádraží (v Brně to bylo nádraží autobusové), vydal jsem se do ulic a spatřil tam podsaditou postavu mého místního prostředníka Arnolda, který shrbeně postával vedle hořčicově žluté škodovky 120, mračil se a pokuřoval cigaretu.
Cestování vlakem do Prahy probíhalo bez větších událostí. Tehdy to trvalo mnohem déle než dnešní čtyři hodiny. Vlak zastavoval naprosto nesmyslně na povinné zastávce v městečku České Velenice na česko-rakouských hranicích. Ve vlaku skoro nikdy nikdo nebyl, po cestě se nic moc nedělo. Ztrácel jsem se ve svých myšlenkách, koukal jsem se z okna a pozoroval přitom dělníky na nástupištích. Po hodinové pauze sebou vlak trhl a pomalu jsme se kodrcali dál.
Párkrát mě však někdo příjemně překvapil. Jednou to byla atraktivní žena, která se nápadně procházela chodbičkou (to se stalo až na československém území). Sebevědomě otevřela dveře mého kupé a česky se zeptala, jestli tam mám volno. Snažil jsem se být zdvořilý, svou špatnou češtinou jsem jí odpověděl, že ano (obvykle bylo kupé zcela prázdné) a ona se posadila přímo naproti mě. V určitém okamžiku se naše pohledy setkaly, žena zamrkala a rozhovor (v angličtině) mohl začít. V zásadě to bylo skoro vždy to stejné:
Ona: Ve vaší češtině je trochu slyšet přízvuk. Mluvíte anglicky?
Já: Ano, jsem ze Spojených států. Zrovna jsem na návštěvě Československa.
Ona: Ó, to je skvělé. Miluji Spojené státy. Snažím se procvičovat si angličtinu. Ze kterého státu jste?
Já: bla, bla, bla (a tak to začalo).
Mluvili jsme spolu obvykle až do chvíle, kdy vlak zastavil na pražském Hlavním nádraží. Rozloučila se, vágně mi přislíbila, že se opět potkáme, a zmizela v nedohlednu – už nikdy jsem ji znovu nespatřil. Vždy jsem byl překvapený svým uměním okouzlovat české ženy. Zpětně jsem si uvědomil, že pouze odváděla svou práci, což znamenalo dostat mě k Arnoldovi a postarat se o to, abych nepřišel do kontaktu s nikým jiným anebo snad po cestě nepředal či neobdržel žádné zásilky. Konverzace mi však nevadily. Vždycky mi to díky nim rychleji utíkalo.
Do Československa jsem obvykle cestoval na celý týden. Vyrazil jsem v neděli odpoledne a zůstal do pátku či soboty. Arnold se ke mně přisál jako klíště – autem mě vyzvedl u hotelu hned první ráno, aby nás odvezl na naši první ranní schůzku, a byl mi nablízku až do posledního večerního piva po práci. Tehdy jsem o tom tolik nepřemýšlel. Měl jsem za to, že je prostě loajální vůči svému zaměstnavateli a stará se o to, abych měl vždy po ruce tlumočníka či společnost u piva.
I když mi tehdy bylo kolem dvaceti a Arnoldovi táhlo na šedesát, docela jsme si rozuměli. Jeho dcera studovala na univerzitě ve Vídni (což byla pro „zdiskreditovaného“ komunistu docela výhoda), takže měl přehled o nejnovějších zprávách odtamtud. Samozřejmě jsem měl spoustu dotazů k aktuálnímu politickému dění v Československu, k čemuž se Arnold vždy adekvátně vyjádřil: opatrně kritizoval tvrdost československého komunistického režimu a podporoval reformní kroky sovětského vůdce Michaila Gorbačova (nemyslím si však, že by z toho byl nějak nadšený). Nevzpomínám si, že by Arnold měl bůhvíjaký smysl pro humor, byl to však inteligentní muž a dobrý společník. Ale když chtěl, dokázal se na člověka podívat takovým pohledem, že jsem z toho vždy znejistěl. Moc jsem mu nedůvěřoval, ale tenkrát jsem na něm závisel.
Jeho hlavním úkolem v průběhu mých novinářských cest byla organizace oficiálních schůzek, kde jste se mohli unudit k smrti. V Business International jsme se zabývali hlavně záležitostmi byznysu a ekonomiky, ne zajímavějšími politickými tématy. Během týdne jsme se s Arnoldem obvykle setkávali s československým ministrem zahraničního obchodu či ministrem hospodářství a pak jsme se stavili na schůzku s předsedy největších organizací zabývajících se zahraničním obchodem. Byly to vlivné instituce zodpovědné za řízení celého československého obchodu s okolním světem. Docela jsem zdomácněl na chodbách společností jako Chemapol, Strojimport, Technoexport a dalších, jejichž názvy připomínaly ty z knih George Orwella. Tyto firmy už dávno neexistují nebo se rozpadly na menší části a byly rozprodány do rukou soukromníků.
Účelem těchto schůzek bylo stanovit plány dovozu do Československa na následující rok, abych o nich mohl napsat pro informační zpravodaj společnosti Business International s názvem „Business Eastern Europe“. Tenkrát se naši čtenáři (zpravidla nadnárodní společnosti jako Gillette, Philip Morris, Wrigley’s, Nokia atd.) spoléhali na naše informace, protože je využívali ve svých prodejních plánech. Jestliže mi například ministr zahraničního obchodu řekl, že prioritním importním zbožím budou žiletky, svědomitě jsem tuto informaci předal společnosti Gillette a oni se podle toho mohli patřičně zařídit.
Když vzpomínám na průběh těchto schůzek, nejsem si moc jistý, jak dobře všechny ty získané informace sloužily potřebám našich čtenářů. Obvykle jsme byli uvedeni do přepychových komnat ministrů či předsedů oněch organizací, kde nám nabídli šálek kávy. Na začátek jsem položil pár základních otázek. Arnold je přeložil a následující hodinu strávil tlacháním s naším hostitelem. Pokoušel jsem se naslouchat a porozumět jim, jak nejlépe jsem uměl, ale připadalo mi strašně těžké je přerušit a myšlenky se mi v hlavě začaly rozbíhat. Arnold se na mě podíval (zřejmě chtěl odhadnout, jak moc se jim snažím porozumět) a pošeptal mi, že mi vše dopoví později. Nezbývalo mi než přikývnout a souhlasit.
Nechci tím říct, že všechny naše schůzky byly zcela na odpis. Záleželo mi na tom, abych našel zlatou střední cestu mezi mou novinářskou praxí a pozorovatelnými fakty na místě – za ta léta jsem, doufám, napsal užitečné a trefné články. Není však pochyb, že Arnoldova role tlumočníka (a koneckonců jakéhosi filtru toho, co nám naše zdroje sdělily) měla nemalý vliv na to, co se objeví na stránkách našeho zpravodaje.
Ne všechny naše schůzky byly tak suché a strojené. Někdy jsme spolu nasedli do Arnoldova auta a navštívili družstevní statek či státní podnik mimo velkoměsto. Tyto dny jsem měl nejraději.
Jednou z mých oblíbených exkurzí byla cesta na konci jara či začátku léta roku 1989 do Agrokombinátu Slušovice, údajně velmi úspěšného družstevního „statku“ nedaleko východního města Zlína (tehdy známého jako „Gottwaldov“, pojmenovaného po prvním československém komunistickém prezidentovi po druhé světové válce).
V 70. a 80. letech Slušovice (viz mapka níže) zažily průlom v produkci vysoce úrodných sklizní a v oblasti pesticidů. Navíc rozšířily pole své působnosti mimo klasický družstevní statek: provozovaly vnitrostátní aerolinku, testovací jízdní pruh pro německé automobily, koňskou dráhu, dokonce se tu vyráběly počítače. V roce 1989 měly Slušovice obrat více než 7 miliardů a zisk 800 milionů československých korun. Tehdy se vám o takových číslech mohlo jenom zdát.
Ačkoliv byl domnělý úspěch Slušovic pouhou fikcí, stalo se toto místo senzací jak pro československou nekompromisní komunistickou vládu, tak pro naivní redaktory západních novin jako „The New York Times“. Vláda očividně používala Slušovice k tomu, aby ukázala okolnímu světu, že tato zkostnatělá a zastaralá socialistická značka může fungovat; redaktoři statek popisovali skrze růžové brýle jako nějaký futuristický, socialisticko-kapitalistický hybrid. Hořel jsem nedočkavostí, že to místo uvidím.
Arnold se toho dne cítil jako ryba ve vodě, když mi hrdě představoval ředitele Slušovic a předváděl vedlejší aktivity statku a jeho výrobní prostory. Když jsme procházeli špinavými uličkami a s řediteli udržovali zdvořilostní konverzaci, nebyl jsem z toho nijak zvlášť nadšený. Čekal jsem, že najdu ekonomický kotel, kde to vře. Místo toho jsem našel jen další statek. Bylo to špinavé osamělé místo, kde vládlo divné ticho – takové to místo, kde slyšíte létat mouchy. Připadal jsem si tam jako v nějaké Potěmkinově vesnici.
Ten den jsme si však paradoxně docela užili. Ať už to byla Potěmkinova vesnice nebo ne, kluci ve Slušovicích se uměli bavit. Na statku jsme velkolepě poobědvali, vypili spoustu moravského vína a večer jeden z ředitelů na terase svého nóbl bytu v Gottwaldově uspořádal party. Té noci stáli bohové na naší straně a dokonce i Arnold, který se zřídkakdy usmíval, se opravdu bavil.
Toto byla jedna z mých posledních oficiálních cest do Československa a zároveň moje poslední pracovní vzpomínka na Arnolda. I když jsme si to tehdy neuvědomovali, bylo to jen pár měsíců před listopadovou sametovou revolucí v roce 1989, která rychle smetla ze stolu celý svět zahraničních obchodních a družstevních organizací. Dva nebo tři roky nato Slušovice skončily, byly určeny k prodeji a skoro úplně zničeny. Toho roku jsem v Praze byl ještě jednou na začátku listopadu, ale nepamatuji si, že bych strávil mnoho času s Arnoldem. Možná se i on, stejně tak jako jeho země, posunul dopředu.
Nastálo jsem se do Prahy přestěhoval v roce 1991. I když je Praha celistvým městem, na Arnolda jsem narazil pouze jednou v 90. letech. Spolu s přáteli jsme v pražských Holešovicích v roce 1993 otevřeli anglickojazyčné knihkupectví „The Globe Bookstore & Coffeehouse“. Jednoho dne se tam Arnold objevil se štábem německé televizní stanice ARD, aby „Globe“ natočili, což v té době způsobilo celkem pozdvižení. Arnold pro štáb tlumočil a já jsem měl radost, že ho znovu potkávám. Prohodili jsme spolu pár slov a rozloučili se.
Poté jsem ho už nikdy neviděl a Arnold i staré časy pomalu zmizely z mých každodenních vzpomínek. Až do jednoho večera před pár lety. Znuděně jsem seděl ve svém bytě, vzpomínal na minulost a na svém počítači googlil různá jména. Přemýšlel jsem nad tím, co se asi stalo s Arnoldem a zdalipak je ještě stále naživu. Napsal jsem jeho jméno do vyhledávače a zmáčkl tlačítko „Enter“.
Na první pohled tam toho moc nebylo. Žádné fotografie, příspěvek na Wikipedii ani skutečné záznamy. Pak mi ale něco přece jen padlo do oka. Odkaz na dvacetistránkovou zprávu ve formátu pdf, kterou vydal pražský Vojenský historický ústav. Můj starý prostředník a tlumočník očividně skrýval nějaká tajemství.
(Příběh končí ve třetí části. Pokud jste nečetli první část, začněte prosím zde.)
Translated from the English by Irena Duda. To find a link to the original English story, Part 2: My Czech Friend 'Arno', click here.
