Utajovaná (pochybná) minulost ikonického pražského hotelu

Pokojová Služba v Hotelu „Interconti“

Deprimující čelní fasáda hotelu Intercontinental, pohled směrem od řeky. Autor snímku z roku 2017 Mark Baker.
Hotelová pečeť v hranatém komunistickém provedení, která se od 80. let nezměnila. Autor snímku Mark Baker.

Krátce poté, co jsem v 80. letech skončil školu a dlouho předtím, než jsem začal psát o cestování, jsem pracoval jako novinář a korespondent v malé pobočce britského nakladatelství The Economist Group s názvem „Business International“. V redakci nás bylo plus minus deset členů a zabývali jsme se tématy týkajícími se hospodářského vývoje ve východním bloku a v Jugoslávii.

Každému z nás byla přidělena jiná země a já jsem měl od roku 1987 až do pádu komunismu ke konci roku 1989 na starosti témata související s Československem. Přestože jsem v té době neovládal psanou ani mluvenou češtinu (či slovenštinu), má role mi nevadila. Praha mě uchvátila od chvíle, kdy jsem ji v rámci svého studijního pobytu v roce 1984 spatřil poprvé. Díky své práci jsem se tam měl podívat přinejmenším dvakrát až třikrát do roka.

Vycestovat do východního bloku v 80. letech bylo komplikované – hlavně pro novináře. Náš podpůrný tým ve vídeňské kanceláři si dával hodně záležet, aby pro nás získal potřebná oficiální povolení (činil to pomocí dálnopisu – předchůdce faxu a mailu).

Československé úřady měly o západních novinářích docela nevalné mínění a s naší malou kanceláří ve Vídni jednali s mimořádným podezřením. Jak jsem se později dozvěděl od svého bývalého kolegy, československá Státní bezpečnost (StB) si byla jistá, že jsme součástí CIA. Skutečnost, že náš vedoucí byl bývalým velitelem americké armády, který ve svém volném čase psal špionážní romány, nám moc nepomohla.

A opravdu – na cestách do Československa mě od začátku až do samého konce doprovázel český prostředník a tlumočník „Arnold“. Jak se později ukázalo díky zprávě pražského Vojenského historického ústavu, byl to vysoce postavený tajný agent (o Arnoldovi píšu ve zvláštním postu zde).

Autor na snímku ve Vídni koncem 80. let. Co si asi tak StB tehdy myslela? Nevypadal jsem zrovna jako ostřílený americký tajný agent. Autorka snímku Delia Meth-Cohn.
Bar ve vstupní hale hotelu Continental byl po večerech plný „studentek práv“, které si sem vyrazily po náročném dni na univerzitě. Autor snímku Mark Baker.
Nevzhledná architektura Intercontinentalu do této krásné části města nikdy nezapadala. Autor snímku Mark Baker.
Pražská Právnická fakulta naproti hotelu údajně zásobovala hotelový bar talenty. Fakulta ještě stále existuje. Autor Mark Baker.

Zpátky k tématu ubytování: v Praze tehdy existovalo pouze několik hotelů, kde měli novináři ze Západu možnost přespat. Nikdy jsem nepřišel na to, jak ten systém fungoval, ale špičkoví novináři, kteří pracovali například pro „The New York Times“ nebo „Time“ či některou ze zpravodajských agentur jako je Reuters, byli běžně ubytovaní v Alcronu nebo v Jaltě v centru města.

V těchto hotelových pokojích fungoval nepřetržitý dozor zpravodajských služeb. Odposlechová místnost v hotelu Jalta nyní funguje jako turistická atrakce, takže si prakticky kdokoliv může prohlédnout tehdejší propracovaný telefonický a odposlouchávací systém.

Nikdy jsem neměl možnost se v takových místech ubytovat. Netuším, jestli je to proto, že jsme (na rozdíl od politiky) psali převážně o tématech z oblasti obchodu, nebo proto, že si StB opravdu myslela, že jsem tajný agent (a chtěla si na mě speciálně posvítit). Během těchto cest do Prahy v letech 1987 až 1989 byl můj výběr omezen pouze na jeden z těchto tří hotelů: Esplanade, Ambassador a samozřejmě Intercontinental (viz mapka níže). Níže si prohlédněte fotky hotelů Esplanade a Ambassador.

Intercontinental byl nejmodernější a zřejmě nejlepší z těchto tří hotelů, ale vlastně jsem ho měl rád nejméně ze všech. Agresivní styl této budovy – verze brutalismu 70. let, kterou si Češi spojují s drsným komunistickým režimem normalizace – byl v rozporu s jemnějším, harmoničtějším secesním stylem sousedícího Starého Města poblíž bývalé židovské čtvrti.

Říká se, že původní návrh hotelu nebyl přijat, protože neladil s okolními budovami bývalého židovského ghetta. Aby se tak stalo, architekti ho prý přejmenovali na „Ghetto Moderne“. Ať už to je pravda či nikoliv, pojem trefně vystihuje hranatou, nejasně konzolovou formu částečně oděnou do odkrytého betonu a keramických kachliček měděné barvy.

Princ Charles by to přirovnal k vředu.

Nechci tím vůbec shazovat dnešní podobu Intercontinentalu. Od roku 1989 do něho hotelový řetězec napumpoval spoustu peněz. Prostor vstupní haly je světlý, vzdušný a luxusní jako nikdy předtím. Pokoje na tom zřejmě budou podobně. Výhled ze střechy na Staroměstské náměstí vám vyrazí dech. Stále chodím do fitness centra v přízemí, které patří k těm nejlepším v Praze. Chci vám vylíčit vzpomínku na to, jak na mě hotel působil ve zcela jiné době.

Dle komunistické propagandy z tohoto období společenské problémy jako trestné činy či prostituce vůbec neexistovaly. Až do chvíle, než jste vstoupili do stísněné, přeplněné vstupní haly hotelu Intercontinental, která byla beznadějně narvaná zápaďáckými byznysmeny na lovu, místními šupáky a atraktivními ženami na baru. Byl tam vždycky hluk a vzduch ztěžklý padělanými parfémy a cigaretovým kouřem dovozových Marlborek.

Tato scenérie mi připadala jako syrová, laciná hyperkonzumní východoevropská vize života na Západě hlavně pro ty, kteří nemohli vycestovat mimo komunistický blok. Dolary a německé marky hrály prim. V hale byl dokonce „Tuzex“, kde jste si mohli koupit sladkosti, parfémy, cigarety nebo alkohol, platilo se však pouze cizí měnou.

Bylo těžké pochopit, o co jde. Zajímalo mě, jestli ty dívky – očividně prostitutky – pracovaly na sebe, aby si trochu přivydělaly, nebo tajně pracovaly pro bezpečnostní služby ve snaze dostat byznysmeny do kompromitujících – potažmo lukrativních – situací. A co ti místní šupáci? Podle mě to asi byli podvodní obchodníci s valutami nebo udavači. Vždycky jich tam bylo hodně.

Často jsem se po dni plném pracovních rozhovorů procházel pěšky temnými uličkami Starého Města, zakotvil v hotelovém lobby, abych jen tak pozoroval dění a prohodil pár slov s dívkami. Všechny byly docela mladé, nevypadaly jako prostitutky a měly docela slušnou angličtinu. Opakovaly, že jsou to „studentky práv“ z fakulty naproti (ta je tam dodnes). Tvrdily, že si „jen tak povyrazily a chtějí potkat zajímavé muže“. Domnívám se, že to byla jejich oficiální verze. Nebo to skutečně byly studentky?

Pětihvězdičkový hotel Esplanade na opačné straně parku směrem od hlavního nádraží byl v polovině 80. let nejdražší hotel v Praze. Byl malý, tudíž se výborně hodil na sledování. Přespával jsem tu dvakrát nebo třikrát. Autor snímku Mark Baker.
Hotel Ambassador byl po Intercontinentalu hned druhým místem, kde mě režim ubytoval. Tehdy to bylo málo prestižní a nechutné místo, mně se však líbila jeho architektura a poloha v centru. Autor snímku z listopadu 1989 Mark Baker.

Ani jednou se mi nestalo, že by mě na mých cestách do komunistického Československa někdo fyzicky obtěžoval či ohrožoval kvůli tomu, že jsem novinář nebo budím dojem tajného agenta. Myslím si, že v tomto ohledu jsem měl docela štěstí. Podobná situace se však stala jedné noci roku 1987 v hotelu Intercontinental. Detaily mám ještě dodnes v živé paměti.

Toho dne jsem přijel z Vídně a večer jsem byl příliš unavený, než abych ještě někam šel a hledal něco k snědku. Místo toho jsem se rozhodl objednat si jídlo na pokoj. Zavolal jsem na recepci s objednávkou a za pár minut mi hotelový poslíček na vozíku přivezl večeři. Najedl jsem se, pročetl si seznam schůzek na příští den a usnul.

Když jsem se další ráno probudil, po vozíku ani stopa.

Připadalo mi to divné, ale pomyslel jsem si, že se poslíček v určité chvíli v noci musel pro vozík vrátit. Nepamatuji si, jestli na dveřích byl řetězový zámek – stejně jsem ho zapomněl zamknout. Oblékl jsem se, popadl ze stolu peněženku a sešel dolů na snídani. Tu podávali ve formě bufetu. Když jsem se chystal zaplatit, vytáhl jsem peněženku a podíval se dovnitř. Byla zcela prázdná. Někdo mě musel obrat o peníze.

Nejenže jsem té noci přišel o pár stovek dolarů: zloděj mi udělal tlustou čáru přes rozpočet i v mých pracovních plánech. Tehdy neexistovaly žádné krátkodobé půjčky ani bankomaty a tak jsem musel počkat, až mi z pošlou nějaké peníze z Vídně.

Můj věrný prostředník Arnold do hotelu přijel chvíli poté a přislíbil mi svou pomoc při ohlášení věci na policii. Vtipné je, že jsme kvůli této věci ani nemuseli opustit hotel. Nejbližší „policejní stanice“ byla dle Arnoldových slov v hotelovém suterénu (nebo v chodbě mimo vstupní halu – už si to přesně nepamatuji). Policejní důstojník ve službě (ať už to byl kdokoliv) trpělivě zapisoval moji zprávu (na psacím stroji, který musel mít nejméně 40 let) a s vážným výrazem mi oznámil, že udělají vše pro to, aby pachatele dopadli. Jsem si jistý, že vše okamžitě zapomněl a s Arnoldem se tomu spolu zasmáli.

Nikdy jsem nezjistil, kdo ty peníze ukradl a už vůbec ne to, proč si vybrali zrovna mě. Pár let nato mi to došlo, a to když jsem se doslechl, že v 70. a 80. letech hotel sloužil jako lokální operační základna komunistické strany. V tomto místě se totiž točilo příliš hodně peněz na to, aby si je režim nechal ujít. Policejní stanice, na kterou mě vzali, zřejmě patřila straně či tajné službě. Zpětně mi připadá nemyslitelné, že by ten darebák poslíček pod tak přísným dohledem něco vůbec kradl. Spíš si myslím, že mi ti nahoře podrazili nohy nebo mi svým zvláštním způsobem chtěli dát najevo, že tam nejsem vítaný.

Když jsem si tedy o Intercontinentalu přečetl v deníku „The Guardian“, že hostil Carlose Šakala či Abu Daouda, vůbec mě to nepřekvapilo. Vždycky jsem věděl, že toto místo má v sobě víc než jen to, co je vidět na první dobrou.

Translated from the original English by Irena Duda.

Za ta léta jsem přespával ve spoustě státních komunistických hotelů a o těchto ujetých polosvětech jsem napsal zvláštní post, který si můžete přečíst zde.

 

Add a comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *


8 − = zero

Photo of Mark Baker
About the author

Mark Baker

I’m an independent journalist and travel writer who’s lived in Central Europe for more than two decades. I love the history, literature, culture, and mystery of this often-overlooked corner of Europe, and I make my living writing articles and guidebooks about the region. Much of what I write eventually finds its way into commercial print or digital outlets, but a lot of it does not.

That's my aim with this travel website: to find a space for stories and experiences that fall outside the publishing mainstream.

You’ll find a mix of stories here. Some will be familiar “what to see and do” travel articles on particular destinations. Others will be tales of “adventure” (usually with a comic twist) from life on the road. I'll also share tips about living in my adopted hometown of Prague and stories from a more-distant (but seemingly ever-present) past, when Central Europe was the “Eastern bloc” and I was a full-time journalist trying my best to cover it. I hope you enjoy.

Tales of Travel & Adventure in Central Europe
Mark Baker