Komunismus s pompou odchází

Část 5: Dostaveníčko v hotelu Devín

Fotografie pražského Karlova mostu pořízená na novinářské cestě do českého hlavního města začátkem listopadu 1989. Ve městě panovala divná nálada. Východním Berlínem v tu dobu otřásaly protikomunistické demonstrace, ale Češi byli pevně přesvědčeni, že jejich vlastní komunistická vláda jen tak nepadne. Foto: Mark Baker.
Další fotka Karlova mostu z pracovní cesty do Prahy na začátku listopadu 1989. Zdánlivě tu panuje klid, ale ve městě se děly velké věci. Prchaly sem tisíce občanů Východního Německa, aby tu získali speciální vízum a mohli začít nový život v Západním Německu. Foto: Mark Baker.

Ráno dne 9. listopadu 1989 mě můj český spolupracovník (a, což jsem tehdy netušil, placený informátor StB) Arnold vyzvedl svým autem v pražském hotelu Paříž, abychom se vydali na třistakilometrovou cestu do Bratislavy. Měl jsem za sebou první, delší část pracovní cesty do Československa v pozici reportéra Business International. První čtyři dny (5.–8. listopadu) jsem strávil v Praze, následující dva dny jsem měl pobývat na Slovensku.

Na cestu se moc dobře nepamatuju, ale předpokládám, že jsem měl výbornou náladu. Tenhle výlet jsem zatím hodnotil jako velmi úspěšný. Povedlo se mi napsat články na velká témata, byl jsem svědkem dramatických událostí, kdy do Prahy proudily tisíce azylantů z Východního Německa, a setkal jsem se se zajímavými lidmi – včetně jedné inteligentní a atraktivní americké cestovatelky jménem Gabrielle. Zároveň jsem měl radost, že se začínám přibližovat domů k Vídni. Pracovní cesty za železnou oponu mě vždycky vyčerpávaly. Měli jsme s Arnoldem přespat v bratislavském hotelu Devín a následujícího dne jsem měl nasednout na vlak na poslední krátký přesun do Rakouska.

Nevzpomínám si už, jaké přesně plány jsme měli v Bratislavě. Předpokládám, že stejně jako v Praze jsme se měli sejít s tamními představiteli a zjišťovat místní politickou atmosféru (v souvislosti s velkými protikomunistickými demonstracemi, jež probíhaly ve Východním Německu). Mohu však bezpečně říct, že když jsme se v Arnoldově automobilu značky Škoda řítili po hlavní československé dálnici D1, ani jeden z nás neměl zdání, že nás dělí jen pár hodin od začátku konce studené války.

První ze čtyř stránek ohlašujících zahájení akce INTER, tajné operace StB, jejímž cílem bylo naverbovat mě. Dokument mě dává do souvislosti s širší československou operací OHEŇ. Píše se tu: „INTER je operativně využitelný k objektu OHEŇ v teritoriu Rakouska.“ Do pravého horního rohu někdo ručně poznamenal „nerealizováno“, takže operace nakonec nikdy neproběhla. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek, Fond Správa sledování SNB, arch. č. SL-2520 MV („Inter“).
Druhá strana čtyřstránkového spisu o akci INTER uvádí: „Při svých pobytech projevoval INTER vždy zvýšený zájem o dívky, kterých se mu výrazně nedostávalo.“ Aby mě tajná policie polapila do pasti, zajistila si služby jisté slovenské informátorky, označované jako „TS INA“. Zvláštní je, že Arnold („TS ARNOL“) o této fázi operace nebyl vůbec informován. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek, Fond Správa sledování SNB, arch. č. SL-2520 MV („Inter“).
Třetí stránka čtyřstránkového spisu o akci INTER uvádí podrobnosti o tom, jak mě má TS INA kontaktovat a že můj hotel v Devínu bude vybaven speciální audio a videotechnikou. Tato stránka zahrnuje také zvláštní poznámku, která naznačuje, čeho StB zřejmě doufala dosáhnout: „V případě rozvinutí styku INY s INTER je perspektiva vysazení INY do teritoria (jako manželky nebo družky INTER).“ Zdroj: Archiv bezpečnostních složek, Fond Správa sledování SNB, arch. č. SL-2520 MV („Inter“).
V samém závěru spis o akci INTER specifikuje finanční detaily. INA má za svou úlohu obdržet 200 československých korun, náklady na ubytování dvou dalších agentů StB obsluhujících sledovací zařízení budou činit dalších 400 korun. Celou operaci svým podpisem schválil zástupce náčelníka 37. odboru správy bezpečnostních složek. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek, Fond Správa sledování SNB, arch. č. SL-2520 MV („Inter“).

Podrobnosti operace

Zatímco já jsem byl po cestě dobře naladěný, z dnešního pohledu si myslím, že Arnold musel být přímo u vytržení – a nemohla za to naše družná konverzace ani příjemná jízda. V té době jsem to netušil, ale nebyl jsem jediný, kdo se na tuhle pracovní cestu připravoval – také Arnold a československá tajná policie se na ni předem pečlivě nachystali.

Podle mé složky dne 3. listopadu 1989 (dva dny před mým příjezdem do Prahy) náčelník pražského 37. odboru StB, uváděný jako mjr. JUDr. Karel FALKMAN, oficiálně schválil zahájení „akce INTER“. Jednalo se o tajnou operaci StB s cílem sledovat mě a následně mě nachytat (in flagrante delicto) s jednou slovenskou spolupracovnicí v bratislavském hotelovém pokoji. Všechno bylo zorganizováno do posledního detailu – a Arnold měl v tomto ohledu za sebou obdivuhodný kus práce.

Podle čtyřstránkového spisu s popisem celé akce (viz fotografie) byl Arnold („TS ARNOL“) pověřen tím, aby celou mou cestu dopodrobna naplánoval a zorganizoval náš denní program tak, abych poslední dva dny strávil v Bratislavě (samozřejmě tak, aby na mé straně nevzbudil sebemenší podezření). Zajímavé je, že sám Arnold byl v otázce, proč mě má dostat do Bratislavy, záměrně udržován v nevědomosti. Ve spisu se píše: „Operativní opatření a na nich zúčastnění KP jsou před TS ARNOL z konspirativních důvodů utajeny.“ V tomto případě StB pravděpodobně použila techniku známou jako „blocking“ – zkrátka tajila podrobnosti jednotlivých operací před jednotlivými agenty a spolupracovníky. Ale na tom nezáleží. Plán velel dostat mě do Bratislavy, a přesně to Arnold také udělal.

Ze spisu jsem se dozvěděl, že rozhodnutí ubytovat mě v pražském hotelu Paříž nebyl nápad Arnolda, nýbrž jednoho agenta StB označovaného jako „KP BARGER“. V dokumentech nic nenapovídá důvod, proč BARGER vybral právě tento hotel, ale je možné, že pravidelně spolupracoval s tamními agenty StB jako „ELZA“, jež pracovala na recepci. Podle mé složky byla ELZA informátorkou, která na mě v hotelu bedlivě dohlížela, a dokonce přičinlivě uchovala pro další generace můj vzkaz načmáraný Gabrielle.

Jen tak mimochodem – kromě tohoto vzkazu nepadne v celé mé složce o Gabrielle ani slovo. Dodnes netuším, kým nebo čím ta žena ve skutečnosti byla. Jsem si celkem jistý, že to nebyla československá agentka. Kdyby ano, její identita by byla ve spisech určitě chráněna dalším nápaditým krycím jménem (hádal bych něco jako „GABI“). Pořád je tu ale otázka, jestli nepracovala pro rozvědku západní. Potkat americké turisty ve východním bloku byl v té době vzácný úkaz – a ještě vzácnější, byla-li to žena cestující sama. To pak není tak těžké nechat se zlákat takovým podezřením. Ale za nejpravděpodobnější považuji stejně možnost, že Gabrielle byla přesně to, co mi řekla: holka z Chicaga, kterou zajímala východní Evropa.

Vraťme se ale k materiálům o akci INTER. Před naším příjezdem do Bratislavy jiný agent StB jménem „DVORNÍK“ zařídil na noc z 9. na 10. listopadu pro mě a Arnolda ubytování v oddělených pokojích hotelu Devín. Můj pokoj měl být vybaven speciálním zařízením umožňujícím odposlech i sledování (s dopomocí bratislavské StB).

DVORNÍK spolu s dalším agentem StB „TOUFAREM“ měli také zajistit služby mé slovenské „Maty Hari“, placené informátorky StB označené jako „TS INA“. Pro nedostatek lepších výrazů řekněme, že měla v této mé „medové pasti“ posloužit jako med. Má složka uvádí, že DVORNÍK a TOUFAR provedou úkolování INY před akcí a její „vytěžení“ (cituji), tedy získání podrobných informací o proběhlých událostech, po akci. Podle mé složky INA souhlasila, že se operace zúčastní, a plánovala nás kontaktovat u večeře v restauraci Devínu 9. listopadu večer. Dál už mělo pravděpodobně zapůsobit zejména její osobní kouzlo.

Bar v lobby bratislavského hotelu Devín, jak vypadal v roce 1989. Tady jsme s Arnoldem odpočívali po příjezdu do hotelu – a právě tady jsem pravděpodobně ukradl ten retro popelník. Foto: www.hoteldevin.sk.
Ústřední restaurace bratislavského hotelu Devín v podobě z roku 1989. Právě zde se ke mně měla nenápadně přiblížit „TS INA“ a navázat se mnou intimní poměr, který nám mohl vydržet na celý život. Foto: www.hoteldevin.sk.

„Nerealizováno“

A tím tenhle příběh – a má slibná kariéra československého tajného agenta – v podstatě končí. Hned na vrchol první stránky spisu kdosi (není jasné kdo) ručně připsal „nerealizováno“. Jinými slovy, ať to bylo z jakýchkoli důvodů, celá operace byla odvolána, anebo na ni vůbec nedošlo.

Moje vzpomínky na bratislavskou část oné cesty jsou bohužel tak neurčité, až mě to rozčiluje, a ani žádné konkrétnější deníkové zápisky, které by mi osvěžily paměť, jsem nenašel. Jasně si pamatuji jen to, jak jsem se to odpoledne v Devínu zapsal a šel si hned po příjezdu sednout s Arnoldem do haly na pivo nebo kávu. Taky si vzpomínám, že jsem štípl jeden z nekonvenčních hotelových popelníčků ve stylu 50. let (viz fotografii) a odvezl si ho s sebou do Vídně (na tuhle část nejsem zrovna pyšný). Dokonce si matně vybavuji i to, že jsem se večer najedl s Arnoldem v hotelové restauraci. Ale jestli se INA kdy přiblížila k našemu stolu – nebo jestli na nás jen zamávala řasami z opačného konce místnosti –, to už vážně nedokážu říct.

Podle mě existují dvě reálné možnosti, co se toho večera mohlo stát: buďto DVORNÍK a TOUFAR akci odvolali dříve, než začala (snad kvůli historickým událostem, jež se právě chystaly odehrát v Berlíně), anebo se INA snažila, jak dovedla, ale zkrátka nepřeskočila jiskra. Už jsem tu několikrát psal, že na svých pracovních cestách jsem žádná dobrodružství nevyhledával a potenciálně kompromitujícím situacím jsem se naopak důsledně vyhýbal. Proto je dost možné, a dokonce pravděpodobné, že jsem se po počáteční příjemné konverzaci někdy během večera omluvil a popřál slečně dobrou noc.

Naopak se stoprocentní jistotou mohu prohlásit, že do svého pokoje jsem si toho večera žádnou INU nepřivedl. I když uznávám, že by to byl velmi originální (a jistě svým způsobem nezapomenutelný) způsob, jak oslavit noc, kdy se zhroutil komunismus.

Poslední přeživší fyzickou upomínkou na můj pobyt v hotelu Devín je nejspíš tenhle odcizený popelník, který jsem štípl v baru v hale a odvezl si ho do Vídně. Když jsem se zeptal své tehdejší přítelkyně, jestli ho náhodou ještě nemá, poslala mi tuhle fotku. Neuvěřitelné. Foto: Delia Meth-Cohn.
Mám za to, že tohle je další fotografie útulného baru v lobby bratislavského hotelu Devín. Nejsem si jist, z jakého je snímek roku, ale neřekl bych, že se celkový vzhled prostoru za posledních třicet let nějak výrazněji změnil. Foto: www.hoteldevin.sk.

Nevyřešené otázky

Když jsem v posledních několika měsících listoval svou složkou a snažil se nějak zorientovat v událostech, k nimž došlo před více než třiceti lety, otázka, proč nebyla akce INTER nikdy realizována, zůstává jen jednou z mnoha, na něž dosud nemám odpověď. Snad by mi se zaplněním prázdných míst pomohly všechny ty složky, dokumenty a materiály, které se během let ztratily nebo byly zničeny.

I z toho mála, co se dochovalo, však jednoznačně plyne, že StB hodlala využít mé pozice ve Vídni k tomu, aby konečně pronikla na americkou ambasádu. Velvyslanectví USA představovalo již dlouho cíl její tajné „akce OHEŇ“, která však už nějakou dobu nevykazovala žádné pokroky. Z dnešního pohledu si nejsem jistý, jak bych jim s dosažením tohoto cíle mohl pomoci (i kdybych nakrásně na spolupráci přistoupil). V 80. letech jsem znal v amerických diplomatických kruzích jen velmi málo lidí a nedovedu si představit, že by mě ministerstvo zahraničí nechalo courat po ambasádě podle libosti. A to ani nezmiňuji, jak extrémnímu právnímu riziku bych se tím vystavoval.

Jednou z dalších možností je, že americká ambasáda nebyla – alespoň v souvislosti se mnou – jejich jediným cílem. Kdyby Business International spolupracovalo se CIA, jak si možná mysleli, pak se mohli domnívat, že jim pomůžu proniknout do této společnosti. Žádné dokumenty, které by tuto teorii podporovaly, jsem nenalezl, ale rozhodně mi to zní logicky.

Také mi není jasné, jak přesně StB plánovala využít kompromitující materiál proti mně, kdyby se jim podařilo mě polapit. U klasických „medových pastí“ se obvykle používá k vydírání: „Buď udělej, co chceme, nebo ti zničíme život.“ Jediný problém je, že jsem nebyl ženatý. Měl jsem ve Vídni dlouhodobou přítelkyni, s níž jsem se právě nacházel ve fázi usmiřování, ale v té době jsme spolu už skoro rok nebyli. Kompromitující materiály by byly určitě ponižující a měl bych hodně co vysvětlovat (jak jí, tak svým kolegům v Business International), ale i tak mi není jasné, jak by mě důkazy o milostném románku mohly ohrozit natolik, abych se nechal přinutit ke spolupráci s druhou stranou. „Jeden kluk potkal jednu holku v hotelu v Bratislavě“ mi nepřipadá jako událost mezinárodního významu.

Ale třeba měli v rukávu něco zákeřnějšího, něco prohnanějšího. Z několika řádků na třetí straně spisu o akci INTER vyplývá, že se mnou StB možná měla nějaké dlouhodobější úmysly. Při čtení těch vět mi dodnes běhá mráz po zádech.

Pod bodem 4 mezi „cíli“ operace se totiž uvádí: „V případě rozvinutí styku INY s INTER je perspektiva vysazení INY do teritoria (jako manželky nebo družky INTER).“ Je možné, že československá tajná policie mi jako v nějaké nepovedené epizodě televizního seriálu „Takoví normální Američané“ hodlala nasadit do života spící agentku coby manželku.

Naštěstí zatímco StB pilně kula tyhle pikle, okolo ní se (doslova) bořily zdi. Ta berlínská se zhroutila právě té noci, kdy se mě chystali polapit. V řádu pár týdnů zachvátila revoluční horečka i Československo a ukončila tamní komunistický režim. Do tří měsíců (únor 1990) zanikla i sama StB. Arnold měl záhy přijít o práci a spolu s dalšími agenty a kolaboranty jmenovanými v mém spisu musel hodně brzy začít pracovat na likvidaci veškerých inkriminujících materiálů.

Než tento příběh zakončím, rád bych poznamenal ještě dvě věci. V první řadě mě zaujalo, jak kolosálním a nesmyslným plýtváním lidskými i dalšími zdroji celá tahle akce byla. StB vynaložila stovky, možná tisíce člověkohodin na mé prověřování, sledování a snahu o mé naverbování, a jediným výsledkem toho všeho bylo nakonec „nerealizováno“. Bylo to čiré bláznovství.

Ale ze všeho nejpodivnější mi připadá ironie celého tohoto případu. O téhle dávno zapomenuté historii bych se nikdy nedozvěděl, kdybych nepodnikl ten neobvyklý krok, že jsem sepsal a vydal knihu o Československu a východním bloku. Byla to koneckonců až má kniha Čas proměn, co přimělo dr. Tomka znovu prohledat archivy a nakonec přece jen nalézt moje dokumenty. Když jsem knihu začínal psát, uvědomoval jsem si, že při přehrabování se ve skříni minulosti může vylézt na světlo nějaký ten nepříjemný kostlivec. O existenci svého alter ega, INTERa, a plánů, které pro něj už měli ušité, se mi ale tehdy ani nesnilo.

(z angličtiny přeložila Eva Kadlecová)

Add a comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *


× three = 24

Photo of Mark Baker
About the author

Mark Baker

I’m an independent journalist, travel writer and author who’s lived in Central Europe for nearly three decades. I love the history, literature, culture and mystery of this often-overlooked corner of Europe, and I make my living writing articles and guidebooks about the region. Much of what I write eventually finds its way into commercial print or digital outlets, but a lot of it does not.

And that’s my aim with this website: to find a space for stories and experiences that fall outside the publishing mainstream.

My Book: ‘Čas Proměn’

In 2021, I published “Čas Proměn” (“Time of Changes”), my first book of historical nonfiction. The book, written in Czech, is a collection of stories about Central and Eastern Europe in the 1980s and early ‘90s, including memories of the thrilling anti-communist revolutions of 1989. The idea for the book and many of the tales I tell there were directly inspired by this blog. Czech readers, find a link to purchase the book here. I hope you enjoy.

Tales of Travel & Adventure in Central Europe
Mark Baker