Kdykoliv se s někým bavím o The Globe a vyprávím jim, že jsem kdysi vlastnil knihkupectví a kavárnu v jednom, reakce je vždy stejná: „Knihkupectví a kavárna? Bože, vždyť to je práce snů!“. A moje reakce bývá taky stejná. Malinko toho člověka zchladím a prohodím něco jako „Dávej pozor na to, co si přeješ, může se ti to vyplnit.“
Ten večer, kdy jsme 28. července 1993 slavnostně otevírali, nebyl pouhopouhým vyvrcholením šílených čtyř měsíců příprav: byl to začátek těžké práce a procesu poznávání nových věcí, který se nakonec podepsal na všech pěti z nás. Byli jsme tak unešeni tou pozitivní energií začátku 90. let, které tehdy bylo v Praze plno, že si zřejmě nikdo z nás neuvědomoval, čemu jsme se upsali. Kdo nikdy nepodnikal, ten neví, o čem mluvím.
Já jsem byl z těch pěti asi nejhorším článkem. Ani ne rok po otevření jsem dospěl k závěru, že nejsem na podnikání stavěný a chtěl jsem se naplno vrátit k novinařině. Šokoval jsem své společníky a přátele v Praze, když jsem jim jednoho dne v květnu roku 1994 oznámil, že jedu do Spojených států, abych si našel práci v novinách nebo ve zpravodajské agentuře. Můj vklad do The Globe zůstane, já se však ve své kariéře zaměřím na něco jiného.
A přesně to jsem udělal. Toho léta jsem se přestěhoval zpět k rodičům do Ohia (ono pověstné „jako u maminky“) a po dlouhém, zoufalém hledání práce jsem nakonec skončil jako redaktor ve zpravodajské agentuře Bloomberg News. Moje první kancelář u Bloomberga se nacházela v poměrně odlehlé části venkovského New Jersey mimo Princeton (Praze nahony vzdálené). Později mě přesunuli do hlavní redakce v New Yorku, což byl velký pokrok, ale stejně mi scházela moje blízká parta z The Globe. Nakonec zvítězilo mé lepší já a kvůli stesku po Praze jsem se koncem roku 1996 opět vrátil do Střední Evropy.
Před pár měsíci jsem si procházel Facebookové komentáře a fotky u mého staršího postu a došlo mi, že si na některé z nich vůbec nevzpomínám. A pak mi to docvaklo: když jsem se přestěhoval do Států, přišel jsem o spoustu zážitků, které se v The Globe udály.
I když kávu miluji, vždycky jsem měl blíž ke knihám než ke kavárně. Mé vzpomínky a historky se tedy točí spíše okolo prodeje knih a našich nárazových autorských čtení.
Lidé se mě často ptají, odkud jsme my z The Globe brali knihy (mysleli tím ty z druhé ruky – ty nové jsme kupovali od nakladatelů či velkoobchodníků).
Je tomu tak – najít dobré používané knihy a dostat je do Prahy nebylo vůbec lehké. Zaprvé – museli jsme určit ty, které budou naši zákazníci chtít kupovat (většinou to byli expati, turisté a Češi). Tehdy vedl prim John Irving (a jeho „Svět podle Garpa“) a překlady českých autorů – žádné románky v pozlátku ani červená knihovna. Pak tu byla otázka financí. I v případě těch nejlepších položek nás bohužel omezovala cena několik dolarů. Když jsme vybírali dodavatele, museli jsme být opatrní. A tak jsme se za ta léta trochu spálili.
Jedním z výletů za knihami, který se mi vryl do paměti (zároveň to ale bylo spíše fiasko), byl den, kdy jsme v létě 1993 spolu s Jasperem a Maurou jeli v mé nové škodovce asi sedm hodin do Stuttgartu. Když jsme otevírali krám, v Praze se zrovna pohyboval jeden podezřelý chlápek, Američan ve středním věku jménem Larry. Tvrdil nám, že má v Německu na skladech „mraky“ použitých knih a že mu bude ctí, když nám je bude moci prodat za „deset centů za kilo“. Podílel se prý na procesu uzavírání amerických vojenských základen na jihu Německa, takže nebylo zatěžko mu uvěřit, že má i nějaké knihy na prodej.
Vzhůru do Stuttgartu. Vzpomínám si, jak si spolu s Larrym a jeho přáteli užíváme na párty v jeho slizkém domě ze sedmdesátek, kde jste měli pocit, že se tam ve vaně koupe sám zakladatel Playboye (bez těch svých králíčků). Ano, Larry skutečně měl mraky knih, ale ukázalo se, že to jsou učebnice matematiky a fyziky pro děcka ze základky. Když se vojáci vrátili domů, americké armádě už byly k ničemu. Problém byl v tom, že i za těch deset centů za kilo bychom je v Praze nikdy neprodali.
Nakonec jsme si většinu knih vybrali ve Státech. Každý z nás má historky, jak ty velké americké poštovní pytle s písmenem „M“ láduje knihami a posílá je domů do Prahy. Sám jsem do toho vtáhl celou rodinu – rodiče i bratr si docela zvykli na to, že musí balit ty zelené vojenské cestovní tašky.
Jednou z mých nejoblíbenějších knižních historek je výprava, kterou jsme s Jasperem podnikli v roce 1995 či ‘96, když jsme se vydali do soukromého knihkupectví Riverrun Books v newyorském předměstí Hastings-On-Hudson severně od centra města. Tehdy jsem v New Yorku bydlel a Jasper městem zrovna projížděl. Potkali jsme a vlakem se vydali se lovit knihy.
Kořist byla veliká. V Riverrunu jsme našli přesně ten typ kvalitních brožovaných knih, o kterých jsme věděli, že se budou dobře prodávat, a tamní byli ochotni s námi smlouvat. Vzadu ve skladu jsme horečnatě otvírali jednu krabici za druhou a hezky na sebe štosovali všechny tituly, které jsme potom odkoupili a posílali je zpět do Evropy. A pak jsme narazili na hit století: krabici s knihami s nápisem „Střední Evropa“ nebo „Východní Evropa“ (či něco podobného).
Překlady českých autorů či spisovatelů ze Střední Evropy do angličtiny pro nás v The Globe byly zdrojem obživy. Prostě jsme je tam nemohli nechat a slintali jsme při pomyšlení na to, že bychom je mohli dobře a lehce prodat.
A pak jsme krabici otevřeli. K našemu pobouření a pobavení byla krabice plná porna. Mraky porna. Někdo se očividně pokoušel schovat obsah tím, že krabici označil tím nejnechutnějším názvem, jaký ho napadl.
Další třešničkou na dortu pro mě byla naše autorská čtení.
Teď si to lze jen těžko představit, ale v té době se Praha teprve začínala otevírat světu a zdálo se, že se tu mihnul skoro každý významnější mezinárodní spisovatel. A když už se tu zastavili, my jakožto anglickojazyčné knihkupectví jsme byli jedním z mála míst, kde ze svých knih mohli předčítat nebo se potkat se svými čtenáři.
V prvním roce působení The Globe se tu konala čtení autorů jako je Allen Ginsberg, Amy Tan, Julian Barnes, Martin Amis, James Salter, James Ragan a dalších, na které si už nevzpomenu. Za ta léta se seznam rozrostl a je z něho něco jako abecední sbírka známých spisovatelů.
Stavovali se u nás čeští a světoví spisovatelé. Měli zde možnost potkat nové čtenáře. Byli tu známí čeští autoři jako je Ivan Klíma, Arnošt Lustig, Ludvík Vaculík či Jáchym Topol a také autoři žijící v Praze jako šéfredaktor týdeníku The Prague Post Alan Levy či Robert Eversz, protože byli zvědaví, o čem to tu celé je.
Na našich autorských čteních se vždycky hodně improvizovalo. Náhodné návštěvníky jsme zdvořile poslali domů, ze sklepa jsme vytáhli staré lavice a ve stísněném, dusném rožku jsme improvizovali a dali dohromady místečko na čtení. Pořád ho přerušoval hluk z kavárny a zvuky kávového mlýnku rušily každičkou naléhavou pauzu. Bylo to docela vtipné.
Ty nejlepší akce se povedly vždycky, když nějaký autor přijel znenadání.
Jednoho odpoledne jsem pracoval v krámě a byl tam se mnou i Jasper (je docela možné, že tam byli i Maura, Scott a Markéta, ale teď už si na to nevzpomínám), když se tu náhle s úsměvem na tváři objeví vysoký hubený chlápek s vlnitými šedivými vlasy, který až nápadně připomínal amerického držitele Pulitzerovy ceny Richarda Forda. Podívali jsme se s Jasperem na sebe: může to být on?
Pamatuji si, jak jsem potichounku odkráčel k sekci beletrie a dal se do hledání autorů s příjmením začínajícím na „F“. Našel jsem výtisk jedné z jeho brožovaných knih. Rychlý pohled na jeho fotku prozradil, že to skutečně byl Richard Ford.
Za chvíli jsme k němu přišli, představili se jako majitelé kavárny a zeptali se ho, zda bychom mu mohli uspořádat autorské čtení. Překvapivě souhlasil a my jsme do pěti minut přeházeli židle v kavárně a čtení mohlo začít: předčítal ze své sbírky krátkých povídek nazvané „Wildlife“. Lokál byl sice plný jenom z poloviny, ale byl to skutečně magický okamžik.
Až měsíce poté, co jsem se v roce 1994 zničehonic rozhodl, že opustím Prahu, mi opravdu došlo, jak výjimečné to všechno bylo. Postávám si takhle u regálu s novinami v obchodě v mém rodném městě Youngstown ve státě Ohio. První týdny v Ohio jsem se cítil osamělejší než ve svých nejhlubších představách, a tak jsem trávil hodiny v místním nákupním centru a prohlížel si knížky a časopisy. Toho dne jsem si všiml jednoho konkrétního výtisku časopisu Vogue: na titulní straně zářilo slovo „Praha“. Byl jsem zvědavý, co se děje ve městě, které jsem před nedávnem opustil, a dal se do čtení.
Autorem článku byl další americký držitel cen za literaturu Edmund White. Trefně v něm popsal pražskou krásu a její znovuzrození. A pak jsem narazil na popis našeho spontánního autorského čtení Richarda Forda, které se konalo u nás v knihkupectví před pár měsíci. Málem jsem tam sebou seknul. Četl jsem si o našem vlastním čtení.
Lidé se mě někdy ptají, co nás v celém projektu The Globe nejvíc překvapilo. Těžko říct, ale vždycky mě dostane skutečnost, kolik lidí tu u knihy či šálku kávy potkalo své budoucí životní partnery. Za ta léta už ztrácím přehled, kolik lidí mi za Globe „děkovalo“, protože jinak by snad nikdy nepotkali svého muže či ženu. Věřte nebo ne – toto skutečně nebyl náš záměr, ale člověka to donutí přemýšlet o následcích svého počínání. Jedním z prvních párečků byli společníci Scott a Markéta Rogersovi, kteří se v Praze dva roky po otevření podniku vzali. První, co na mě vyskočilo v Google, bylo jejich svatební oznámení v The New York Times.
Někdy mě ty projevy vděčnosti dopadly na místech, do kterých bych to nikdy neřekl.
V době mezi květnem 1994, kdy jsem svým partnerům z The Globe oznámil, že opouštím Prahu, a následujícím červnem, kdy jsem do Států skutečně odletěl, jsem si párkrát udělal výlet po České republice – chtěl jsem se rozloučit a ještě naposledy nasát kouzlo tohoto místa na zemi. Jedním z mých výletních cílů byly jižní Čechy a město Český Krumlov ležící nějakých 160 km jižně od Prahy.
Už si nevzpomínám, jestli jsem tam jel autem nebo autobusem (ani si nepamatuji, proč jsem si vybral zrovna Český Krumlov – teď už bych se asi rozhodoval jinak). Nicméně jsem si objednal pokoj v horním patře hotelu Na Louži – v centru města, kde mají i příjemnou hospodu. Sešel jsem po schodech dolů na pivo. Jen co jsem si sedl ke stolu, všiml jsem si svého kamaráda z Prahy Johna Allisona, který seděl naproti v místnosti a dával si pivo s chlápkem, kterého jsem neznal. Potkat náhodně kamarády v Praze není nic neobvyklého (stává se to dnes a denně), ale v Českém Krumlově to byla podivná náhoda.
John mě pozval k sobě ke stolu a představil mi svého známého (jehož jméno si ani jeden z nás už nepamatuje). Prohodili jsme pár slov a John zmínil, že jsem jedním ze spolumajitelů The Globe. V očích toho chlápka to zajiskřilo.
„Víš,“ řekl, nebo vlastně zamumlal (piva už dělala svoje) něco jako „The Globe má v mém srdci speciální místo.“
„Jak je to možné?“, zeptal jsem se (možná trochu skepticky – pár hospodských diskuzí už jsem totiž zažil).
„Tam jsem totiž poprvé potkal svoji ženu.“
A přidal ještě kouzelnou historku o tom, jak se ti dva dali dohromady. Očividně bydlel v ulici U Smaltovny v pražských Holešovicích nedaleko The Globe, a po večerech se v podniku zastavoval, aby si vydechl.
V roce 2013 jsem u příležitosti 20. narozenin The Globe v holešovických prostorách tehdejšího The Globe uspořádal večírek – nyní je to české knihkupectví a kavárna Ouky Douky. Loni v létě jsem měl bohužel příliš moc práce na to, abych organizoval nějakou sešlost k 25. výročí. Naštěstí se však současný majitel The Globe Michael Sito této role zhostil s bravurou a uspořádal menší událost v místě, kde The Globe od roku 2000 sídlí, a to v Pštrossově ulici v centru města.
Byla to skvělá party jednoho nádherného letního odpoledne. Já jsem četl kratší text o počátcích The Globe, následovalo čtení česko-amerického spisovatele Marka Slouky, který čirou náhodou bydlí na ulici Janovského nedaleko našeho starého lokálu. Třetím vystupujícím byl americký básník James Ragan, který byl s velkou pravděpodobností prvním předčítajícím v roce 1993.
V publiku seděla i usměvavá Val, vdova po Alanu Levym, a pár dalších starých přátel. Čtvrt století a jako by to bylo včera.
Translated from the English by Irena Duda.
*Většina fotek z tohoto postu původně pochází z facebookové skupiny „The (old) Globe Bookstore & Coffeehouse, Prague“ a jsou zde publikovány díky svolení majitelů. Chcete-li vidět více snímků, scrollujte dolů.
První část tohoto postu si přečtěte zde.
