Vzpomínky na jedno šílené jaro před 25 lety

Část první: Jak se v Praze narodil „The Globe“

Nejtěžší a zároveň nejnebezpečnější částí renovace bylo odstranění staré toxické malby z fasády a její přemalování. Měli jsme pocit, že to trvá celou věčnost. Foto Mark Baker.
Zakladatelé „The Globe“, na fotce v srpnu roku 1993, pár týdnů po otevření: (zprava doleva) Markéta Rogers (Janků), Scott Rogers, Mark Baker, Jasper Bear a Maura Griffin. (Foto Chris Niedenthal/The LIFE Images Collection/Getty Images).
Před vznikem „The Globe“ tu byla komunistická prádelna. Barvy na této přesycené fotce z května roku 1993 jsou skvělé. Foto Mark Baker.

Když v březnu roku 2018 píšu tento článek, sotva věřím tomu, že jsme před pětadvaceti lety spolu s dalšími čtyřmi přáteli-expaty učinili to šílené rozhodnutí: pronajmout si zchátralý prostor v zapadlé části Prahy (kterou dobře neznali dokonce ani rezidenti) a otevřít tam anglickojazyčné knihkupectví a kavárnu.

V prostorách, které jsme si v Holešovicích pronajali (nacházely se 2 km severně od Staroměstského náměstí a úplně mimo turistickou trasu), ještě před námi fungovala komunistická prádelna. Byla to vlhká a zaprášená betonová nora, ze které tu a tam trčely dráty. V jedné ze stěn bylo malé okénko, přes které lidé dovnitř podávali své špinavé prádlo a za pár dní si tam pro něj zase přišli.

Dům však měl moc dobrý základ. Byla to stavba z počátků 20. století, ve které mezi válkami sídlila honosná lékárna. Na vysokých stropech byl vidět krásný štuk, vzadu byla dokonce i místnost s tekoucí vodou, kde jsme si mohli udělat kuchyňku. Měli jsme pocit, že je to ono, ale zas tak jistí jsme si taky nebyli.

Hlavní nevýhodou tohoto prostoru byla jeho poloha. Dnes jsou Holešovice na vzestupu a město z nich chce udělat pražskou „uměleckou čtvrť“. Internetový zpravodajský portál Business Insider UK dokonce loni uvedl, že jsou Holešovice jedním z „23 nejvíc cool míst“ v Evropě, které stojí za to vidět. Ruku do ohně bych za to nedal, ale bezesporu se Holešovicím daří.

Tehdy to byla chudá, izolovaná čtvrť pracující třídy. Lámali jsme si hlavu, jak sem dorazí turisté, kteří stěží najdou Karlův most.

Dalším kamenem úrazu byl samozřejmě náš nápad samotný: rozjet v Praze anglickojazyčné knihkupectví. Bude sem chodit dost turistů a expatů, abychom se udrželi? A co vůbec Češi?

Toto byly jedny z mnoha otázek, které jsme si onoho jara před 25 lety kladli, když jsme spolu s našimi nastávajícími pronajímateli seděli u ušmudlaného stolu a měli podepsat smlouvu na pět let. Dům vlastnila česká rodina, která k nemovitosti přišla díky restituci a s pronájmem nemovitostí měla asi takovou zkušenost jako my s podnikáním.

Jeden z prvních snímků zachycujících prostory „The Globe“ v Holešovicích (ul. Janovského 14), krátce poté, co jsme na jaře roku 1993 podepsali smlouvu o pronájmu. Foto Mark Baker.
Mé společnice – Markéta (vlevo) a Maura, zde s jednou z tabulí předtím, než jsme je pověsili. Toto je zřejmě pozdní jaro roku 1993. Foto Mark Baker.
Unavený já, i když se na tomto snímku skoro nepoznávám. Někdy v červnu roku 1993 na jedné z našich brigád. Foto archiv Marka Bakera.
Markéta a Scott měli na starosti zařízení kuchyně, která byla na jaře roku 1993 prostě jen malou místností s oknem do kavárny. Foto archiv Scotta a Markéty Rogers.

Lidé se mě ptají, jak to, že se ze mě najednou stal spolumajitel knihkupectví a kavárny a já pro ně ani po těch 25 letech nemám dost dobrou odpověď. Když se naše pětka v roce 1992 potkala a domluvila se, že spolu otevře byznys, pracoval jsem zrovna jako redaktor jednoho ze dvou anglofonních titulů v Praze, novin „The Prague Post“. Plně jsem se soustředil na budování novinářské kariéry. Jako všichni ostatní jsem byl tehdy i já unešen vlnou optimismu, která nás po pádu komunismu zaplavila, a chtěl jsem být její součástí. V Praze tehdy něco viselo ve vzduchu.

S nápadem otevřít knihkupectví jsem nepřišel já, ale dva z mých budoucích společníků: Jasper Bear a Maura Griffin, kteří také pracovali pro The Prague Post. Pamatuji si docela přesně vznik té myšlenky:

Jednoho rána někdy v polovině roku 1992 se všichni tři z nás nacházeli na stejném místě – posedávali jsme v pražské kavárně Velryba. Zaslechl jsem, jak se ti dva baví o tom, že si otevřou knihkupectví. Přišel jsem k nim ke stolečku, přiznal se, že jsem je zaslechl a zeptal jsem se, jestli náhodou nehledají společníka. Zdvořile odmítli, ale za pár dní zřejmě změnili názor a pozvali si mě k sobě.

Nakonec nás bylo pět – přibližně ve stejnou dobu se k nám připojili Scott Rogers a Markéta Janků (nyní Rogers). Scott s Markétou pomáhali s chodem známého klubu a restaurace Radost, který vlastnili expati, a koketovali s myšlenkou otevřít si vlastní byznys. Tyto dva nápady jsme spojili dohromady a tak se z The Globe stalo knihkupectví a kavárna. Alespoň takhle si to pamatuji.

Partneři Maura a Jasper si dávají kytarovou pauzu. Těžko říct, co se Mauře honí hlavou. Určitě něco jako „dej tu kytaru, kdes ji vzal, a koukej pěkně makat“. Foto Mark Baker.
Krátce před otevřením vypadala alespoň fasáda podniku k světu. Na snímku Maura a Jasper sedící vzadu. Foto Mark Baker.
Jasper (vlevo), Markéta a Scott a seškrabování podlahy – někdy na přelomu června a července roku 1993. Foto archiv Scotta a Markéty Rogers.
Hezké foto vysmáté Markéty, která si dává pauzu od práce, pozdní jaro roku 1993. Foto Mark Baker.

Podepsání smlouvy byl samozřejmě pouze první krok. Tehdy nikdo z nás neměl moc peněz a jakmile jsme začali platit nájem, najednou jsme byli pod tlakem a to nás donutilo otevřít ten podnik co nejrychleji a získat zpět alespoň některé z počátečních investic. Otvíračku jsme si stanovili na červenec, abychom stihli alespoň část turistické sezóny, ale zbývalo nám jen pár měsíců a byl to závod s časem.

Už jsem se zmínil, že nikdo z nás neměl moc zkušeností s podnikáním? Každý přiložil ruku k dílu a přispěl na základní kapitál, a tak jsme měli trochu peněz na počáteční rekonstrukci, vybavení kuchyně, nábytek do kavárny a knížky. Ale kde jsme to všechno v Praze v roce 1993 měli sehnat a jak ty věci poskládat dohromady?

Sám jsem zrovna nedávno dokončil menší renovaci ve svém pražském bytě, která trvala déle než rok – a to bylo v roce 2017. Je neuvěřitelné, jak jsme tehdy v tak krátkém časovém úseku byli schopni vytvořit něco, co připomínalo knihkupectví a kavárnu. Markéta byla tehdy mezi námi jediná, která uměla mluvit česky, zaměřila se tedy na lokální a právní záležitosti. Scott si vzal na starost kuchyni. Jasper a Maura se zhostili výběru knih, personálu a jiných maličkostí.

A já? Já jsem v té době byl jediný, kdo měl auto. Se svou malou škodovkou Forman „Excellent“ barvy lesní zeleně jsem pravidelně jezdil na výlety do skladišť s použitým nábytkem na Libeňském ostrově, kde jsme kupovali lampy a židle. Jezdili jsme přes celé město na Žižkov, kde jsme pořizovali spousty hrnců, pánviček, talířů a příborů. Byla to práce na plný úvazek.

A to zdaleka není vše. Museli jsme udělat spousty rozhodnutí – malých i velkých. Budeme v kavárně vařit? Jestli ano, co přesně? Budeme prodávat knihy z druhé ruky? Nebo nové? Nebo obojí? Aha, a jakou barvu budou mít stěny?

Dokonce jsme pár týdnů před otvíračkou neměli ani název.

Na tento den si pamatuji, jako by to bylo včera. Byl to jeden z prvních jarních dnů toho roku, má tehdejší přítelkyně Jenny Becker nám pomohla seškrabovat omítky. Foto Mark Baker.
Pracovní víkend před otevřením The Globe – nejspíš někdy začátkem června roku 1993. Na snímku: Maura (nalevo), Jasper a Markéta. Foto Mark Baker.
Někdy začátkem června se za námi zastavil autor průvodce „Let’s Go: Europe“ a varoval nás, že o nás napíše ve svém průvodci, ale musíme mu slíbit, že opravdu otevřeme. A otevřeli jsme. Foto Mark Baker.
Pro nás významný den, kdy pár dní před otvíračkou dorazily toalety. Foto Mark Baker.

Když se na to dívám zpětně, název „The Globe“ mi přijde tak přirozený, že by mě jakákoliv jiná varianta zaskočila. Markétě se líbila verze „Pod modrou lampou“ – hlavně proto, že to v češtině dobře znělo. Dalšími kandidáty v soutěži, pokud si dobře vzpomínám, byli například „The World“ či „The New World“ – v češtině to zní dobře a připomíná to jednu z Dvořákových symfonií „Symfonie nového světa". Mně osobně se líbilo i „Café Niagara“ (ale nijak extra jsem na tom nelpěl) – ne kvůli těm vodopádům, ale kvůli názvu jedné maďarské krátké povídky z roku 1963. Příběh je skvělý, ale název lokálu by to asi byl hrozný.

Pro název jsme se nadobro rozhodli pár týdnu před otvíračkou, když Scott v jedné vile za Prahou uspořádal večírek pro spisovatele. V té době zrovna pracoval na antologii soudobých pražských anglojazyčných spisovatelů „Bohemian Verses“, která měla vyjít, když jsme otvírali náš podnik. Nevzpomínám si přesně, jak jsme uvažovali, ale ještě jednou jsme si prošli všechny možnosti a nakonec se rozhodli pro „The Globe“. Součástí názvu byl jak odkaz na Shakespeara (existuje nepsané pravidlo, že všechna anglojazyčná knihkupectví v Evropě musí mít odkaz právě na něho), tak hlavně symbolika velkého světa vracejícího se do Prahy po dekádách komunistické izolace.

Období od května do července bylo vzrušující, ale i vyčerpávající. Když jsme zrovna nekupovali nábytek nebo nediskutovali o názvu, věnovali jsme se monotónnějším činnostem jako třeba strhávání linolea z podlah pokrytých dlaždicemi. Mnohdy to vypadalo, že to snad nikdy nedáme dohromady.

Přes všechny počáteční nejistoty jsme si vlastně nemuseli dělat příliš mnoho starostí. Od otevření v červenci až do dne, kdy se dveře The Globe v této lokalitě o sedm let později zavřely*, k nám proudily davy batůžkářů přímo z pražského hlavního nádraží. Byl to velký hit jak mezi expaty, tak mezi Čechy, kteří byli nadšeni (alespoň ze začátku to tak vypadalo), že existuje knihkupectví, kde si můžou na knihu sáhnout ještě předtím, než si ji koupí, a k tomu si dát šálek dobré kávy.

Tehdy jsme to tak nevnímali, ale příliv expatů do Prahy dosáhl v létě roku 1993 svého maxima – a tak tomu bylo přinejmenším do roku 1995 či ‘96. Do Prahy tehdy proudily davy mladých cizinců; novináři ve Spojených státech se tento fenomén snažili vysvětlit právě v kontextu našeho knihkupectví – uváděli The Globe a jeho spojitost s pražskou literární minulostí jako jeden z důvodů, proč do Prahy tehdy jezdilo tolik mladých Američanů z rodící se Generace X.

Myslím si, že jsme tušili, jaké tsunami se na nás onoho večera na konci července blíží. Abych byl přesnější: bylo to 28. července, když jsme konečně srovnali v regálech všechny knížky, namalovali fasádu a nad vchodové dveře připevnili obrovskou tabuli s nápisem „Globe Bookstore & Coffeehouse“. Přípravy na otvíračku byly v plném proudu a my jsme byli zvědaví, kdo přijde.

Večírek měl začít v sedm večer a do hodiny byly po celé ulici davy lidí.

Translated from English by Irena Duda. Část druhá: zde.

*Kolem roku 2000 jsme ukončili spolupráci, The Globe však stále funguje na jiném místě, blíž centra Prahy. I když mu chybí něco z té jeho původní svérázné atmosféry, pořád tam mají skvělé knížky a jídlo.

 

Čtvrt století a jako by to bylo včera. Foto Mark Baker.
Velká tabule s nápisem „The Globe“, která visela naproti vchodu do podniku ještě před dokončením a natřením fasády. Foto Mark Baker.
Jenny Becker na uvítacím večírku v červenci roku 1993, tady mnohem veselejší. Foto Mark Baker.
Pět původních partnerů a „Milan“ (týpek, co dělal fasádu) nahoře vpravo. Foto archiv Scotta a Markéty Rogers.
Uprostřed snímku Maura – určitě si myslí: „Tohle se vážně děje?“ Markéta vpravo. Foto archiv Scotta a Markéty Rogers.
Naše motto (a dodnes si myslím, že je skvělé): „In libris veritas; in kava, vita“. Foto archiv Scotta a Markéty Rogers.
Začátky. Já vlevo a Jasper Bear vpravo. Foto archiv Scotta a Markéty Rogers.
Markéta a já před lokálem ukazujeme na tabuli se stavebním povolením. Nepopisuji tu všechny ty právní a byrokratické obstrukce, které jsme museli absolvovat. Foto archiv Scotta a Markéty Rogers.
Jasper a já před obchodem. Kolem krku mám svůj fotoaparát, takže jsem pravděpodobně většinu snímků z tohoto příspěvku udělal toho dne. Květen/červen roku 1993. Foto archiv Scotta a Markéty Rogers.
Markéta využila svých uměleckých schopností a namalovala tabuli, která pak stála před knihkupectvím. Foto archiv Scotta a Markéty Rogers.
Myslím si, že se tento chlápek jmenoval „Milan“. Chudák jeden. Musel sedřít starou malbu, předělat instalace a zase to všechno přemalovat. Foto Mark Baker.
Toto bude jedna z nejstarších fotek. Na snímku je Jasper a Markéta v prostorách knihkupectví – bylo to asi v květnu nebo červnu roku 1993 před rekonstrukcí. Foto archiv Scotta a Markéty Rogers.
Vpravo jsem já, jak ukládám knihy do polic. Foto bude někdy ze začátku července roku 1993. Jenny (vlevo) si hoví v křesle. Foto archiv Scotta a Markéty Rogers.
Někdy v březnu roku 1993 se naše pětka potkala v mém bytě na Vinohradech, abychom se rozhodli, jakou barvou náš obchod namalujeme (a nebylo to vůbec lehké!). Jednou z variant byla lesní zeleň dole na obrázku – je trochu špatně vidět kvůli vybledlému polaroidu. Foto Mark Baker.
Šéfem rekonstrukčního týmu byl šikovný Honza Král, ale donutit ho, aby se soustředil na práci a aby se tam vůbec objevil – to už samo v sobě byla práce na plný úvazek. Foto Mark Baker.
Čtvrt století a jako by to bylo včera. Foto Mark Baker.
Večer, na který se jen tak nezapomíná. Náš otevírací večírek v červenci roku 1993. Foto Mark Baker.
Pozvánka na večírek na počest našeho otevření, kterou jsme rozesílali. Měl se konat 28. července roku 1993. Foto Jacques Poitras.

Add a comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *


one + = 3

Photo of Mark Baker
About the author

Mark Baker

I’m an independent journalist and travel writer who’s lived in Central Europe for more than two decades. I love the history, literature, culture, and mystery of this often-overlooked corner of Europe, and I make my living writing articles and guidebooks about the region. Much of what I write eventually finds its way into commercial print or digital outlets, but a lot of it does not.

That's my aim with this travel website: to find a space for stories and experiences that fall outside the publishing mainstream.

You’ll find a mix of stories here. Some will be familiar “what to see and do” travel articles on particular destinations. Others will be tales of “adventure” (usually with a comic twist) from life on the road. I'll also share tips about living in my adopted hometown of Prague and stories from a more-distant (but seemingly ever-present) past, when Central Europe was the “Eastern bloc” and I was a full-time journalist trying my best to cover it. I hope you enjoy.

Tales of Travel & Adventure in Central Europe
Mark Baker