Berlín byl nejslavnějším, ale rozhodně ne jediným městem v Evropě, které rozdělila studená válka. Pokud šlo o oddělování obyvatel ve městech podél celého perimetru, kde se komunistický „Východ“ stýkal s kapitalistickým „Západem“, byli kartografové železné opony po druhé světové válce zcela neúprosní.
A jedním z těchto míst byl i dolnorakouský Gmünd a jeho sesterské České Velenice na české straně, které jsem znal z cest vlakem z Vídně do Prahy, když jsem koncem 80. let jezdíval jako reportér listů Business International a Economist. V té době vedlo hlavní železniční spojení mezi Prahou a Vídní na severozápad od Vídně a procházelo jižními Čechami a na sever do Prahy (dnes trasa vede od Vídně na severovýchod a pokračuje přes Brno na západ do Prahy). Nová trasa je delší, ale rychlejší.
Když člověk tehdy cestoval z Vídně, Gmünd byl poslední zastávkou Západu a České Velenice byly tou první východní. Ironie samozřejmě spočívá v tom, že historicky se jedná o jedno a to samé město. Obě vlaková nádraží dělily kulomety a ostnatý drát, přestože leží pouhé tři kilometry od sebe.
Do vzniku samostatného Československa v roce 1918 byla celá oblast známa prostě jako Gmünd: město, jehož kořeny sahají až do 13. století, jak prokazuje zdejší hojná gotická a renesanční architektura. Název „České Velenice“ byl přijat teprve po roce 1918 a označoval tu část Gmündu, která připadla Československu. Do druhé světové války fungoval region v podstatě jako jedno město (třebaže se dvěma různými jazyky a kulturami).
Teprve po válce a komunistickém převratu v roce 1948 se zdejší pomyslná hranice stala reálnou.
Ty cesty vlakem z konce 80. let si dodnes pamatuji, jako by to bylo včera. První část trasy, dvouhodinová jízda z Vídně do Gmündu, byla jako každá jiná cesta vlakem po Rakousku. Vlak býval plný školáků, obchodníků a rodin, které jely navštívit příbuzné na venkov. Jakmile jsme ale vjeli na malé nádražíčko v Gmündu, vlak vypnul motory, vagóny se vyprázdnily a já zůstal o samotě čekat na krátký převoz přes železnou oponu.
Takhle jsme tu seděli chvíli, někdy i hodinu nebo víc, než se vlak znovu probral k životu. Pár minut jsme hrčeli dál, než vlak dosupěl do živější stanice v Českých Velenicích. Pak strojvůdce znovu vypnul motory (jenže tentokrát to člověku připadalo tak nějak skutečnější), vlak si odfoukl a ztichl. Nikdo neměl ani ponětí, kdy budeme v cestě pokračovat.
Některé střípky zážitků z vlakového nádraží v Českých Velenicích mě dodnes straší ve snech. V duchu se mi vybavuje téměř prázdná železniční stanice, kde pár dělníků myje okna nebo zametá nástupiště, ale po dalších cestujících jako by se slehla zem. Panuje tu téměř hmatatelné ticho, přerušované pouze vzdáleným hvizdem policejních píšťalek, slovy tlumeně pronášenými mezi vojáky a nevyhnutelným dupotem po schůdcích, jak do vagónů nastupují vojáci a celníci. V tu chvíli už vím, že bude trvat jen několik minut, než se dveře mého kupé otevřou a já předložím překvapenému úředníkovi svůj americký pas.
Celní formality měly většinou rutinní průběh a nikdy jsem se na hranici nesetkal s vážnějšími problémy. Jednou – ačkoliv to nebyla žádná z těchto cest – jsem prokazoval laskavost jednomu příteli, který mě požádal, abych přes československou hranici do Polska propašoval několik tučných svazků polských zlotých. Převážet měnu bylo v té době přísně verboten, ale mě někdo kontroloval jen zřídkakdy a přál jsem si vypomoct páru v Polsku, který peníze potřeboval na koupi domu. Úplně bych na ty peníze zapomněl (měl jsem je schované v kufru v ponožkách), ovšem to se změnilo, když celník ukázal na regál nad mou hlavou a požádal mě, abych mu předložil kufr k nahlédnutí. Začal mě skrápět studený pot a taktak se mi podařilo kufr sundat, aniž bych se rozklepal. Celník kufr rychle prošel, nic nenalezl a popřál mi příjemnou cestu.
I když jsem v letech 1987–1989 projížděl přes Gmünd/České Velenice nejmíň šestkrát, nikdy jsem neměl důvod vystoupit z vlaku a neměl jsem ponětí, jak to ve městě vlastně vypadá. Až nyní, když jsem z mapy zjistil, že má průzkumná výprava povede touto oblastí, jsem se rozhodl, že se tu tentokrát musím zastavit.
Tentokrát jsem se rozhodl nejet vlakem, ale autem. Byl to dobrý nápad, protože jakmile jsem vkročil do předimenzované – a prakticky prázdné – budovy vlakového nádraží v Českých Velenicích, uvědomil jsem si, že v dnešní době už tudy evidentně příliš mnoho vlaků neprojíždí. Spojení mezi Vídní a Prahou bylo někdy v 90. letech přesměrováno přes Brno a je zjevné, že jak stanice, tak samo město se s touto ztrátou důležitosti potýkají dodnes.
Pro České Velenice/Gmünd to musela být citelná ztráta. Město tvořilo jednu z původních zastávek na historické Dráze císaře Františka Josefa, která nabízela od poloviny 19. století první přímé železniční spojení mezi Vídní a Prahou. České Velenice vděčily za svou majestátní nádražní budovu právě poloze na této kdysi velmi důležité železniční spojnici.
Přestože železná opona padla už před třiceti lety a v Gmündu a Českých Velenicích byl obnoven předválečný „bezhraniční“ stav, dodnes tu panuje velmi silná atmosféra dvou oddělených měst. Věřte nebo ne, šeredné kontrolní stanoviště z dob studené války na hlavní silnici spojující obě centra tu stojí dodnes. Je samozřejmě nehlídané a nikdo ho neobsluhuje, ale samotná jeho přítomnost je drsnou připomínkou nedávných dějin a snad vyjadřuje stále přetrvávající skepsi zdejších obyvatel v otázce, zda tu hranice už opravdu zůstanou otevřené.
Anebo snad usedlíci ten fakt, že České Velenice a Gmünd jsou dnes opět v podstatě jedním městem, přijímají dodnes nevraživě? Těžko říct. Může trvat ještě mnoho desítek let, než obyvatelé obou částí města znovu plně přijmou svou společnou zeměpisnou a historickou identitu.
Jako mnohem víc prosperující část města se jeví moderní Gmünd, kde leží i historické centrum. To horké sobotní srpnové odpoledne, kdy jsem ho navštívil, restaurace a zmrzlinárny kolem hlavního náměstí praskaly ve švech.
Naopak jen pár kilometrů vzdálené centrum Českých Velenic bylo prakticky vylidněné. Abychom byli spravedliví, tato část Gmündu byla málo rozvinutá vždy, i v minulosti. Soudě podle vývěsních štítů se většina zdejších podniků zaměřuje na uspokojování obvyklých pohraničních nešvarů, mezi nimiž vévodí hazard, prostituce a zahradní trpaslíci. Většina cen není uvedena v korunách, ale v eurech a na parkovištích se to jen hemží rakouskými espézetkami. Je tu celkem zjevné, která strana prodává a která kupuje.
Asi nikdy jsem neviděl město překypující tolika pompézními nevěstinci, ačkoliv se mi zdálo, že i na ně teď udeřily těžké časy (pod mapou naleznete několik dalších fotek).
Celá ta návštěva mě trochu zklamala. Nevím, co přesně jsem očekával, ale zřejmě jsem doufal, že se sem do dnešní doby stihlo otisknout alespoň něco z evropského unijního ideálu dobrého sousedství (ať si pod tím představíte cokoliv) a že zdejší obchodní a životní standardy budou podstatně vyváženější.
Zlatý hřeb výletu mě čekal, až když jsem nasedl na kolo a projel se mezi poli kolem města po stezce připomínající někdejší východo-západní hranici z dob studené války. Evropská „Cyklostezka železné opony“ zde opisuje starou úzkokolejnou železnici, která dříve spojovala velké nádraží v Českých Velenicích s historickým centrem Gmündu. Teprve na kole si plně uvědomíte, jak blízko u sebe ta dvě místa ve skutečnosti jsou.
Byla to krásná projížďka nezkaženou, otevřenou krajinou, a po cestě jsem si v duchu okamžitě zaznamenal další bod do seznamu věcí, které bych chtěl v tomhle životě stihnout: projet jednou tuto stezku od začátku až do konce. Podle mě by to byla fantastická jízda.
(O tom, co všechno se vám může stát po cestě vlakem z Vídně do Prahy, jsem psal už v jednom z dřívějších postů: Část druhá: Můj český kamarád „Arno“.)
