Zapomeňte na Berlín, zajeďte si do Českých Velenic-Gmündu

Město (dodnes) rozdělené studenou válkou

Koncem 80. let bylo tohle prakticky to jediné z Českých Velenic, co jsem mohl zahlédnout z okna vlaku. Na některých cestách jsme tu zastavili na hodinu nebo víc, než byla československá hraniční kontrola hotová se svou prohlídkou. Foto Mark Baker.
Z této novodobé mapy je patrné, jak někdejší jedno město protíná státní hranice mezi Českou republikou a Rakouskem. V letech 1948 až 1989 se zároveň jednalo o klíčovou hranici mezi Východem a Západem. Foto Mark Baker.
Interiér vlakového nádraží v Českých Velenicích vypadá dodnes celkem zachovale. V 19. století byla stanice důležitou zastávkou na Dráze císaře Františka Josefa, ale za druhé světové války byla poničena a následně obnovena ve škrobeném stylu socialistického realismu. Foto Mark Baker.
Chodby vlakového nádraží v Českých Velenicích. Za studené války zde bylo významné stanoviště Státní bezpečnosti a zlověstná atmosféra tohle místo neopustila dodnes. Foto Mark Baker.

Berlín byl nejslavnějším, ale rozhodně ne jediným městem v Evropě, které rozdělila studená válka. Pokud šlo o oddělování obyvatel ve městech podél celého perimetru, kde se komunistický „Východ“ stýkal s kapitalistickým „Západem“, byli kartografové železné opony po druhé světové válce zcela neúprosní.

A jedním z těchto míst byl i dolnorakouský Gmünd a jeho sesterské České Velenice na české straně, které jsem znal z cest vlakem z Vídně do Prahy, když jsem koncem 80. let jezdíval jako reportér listů Business International a Economist. V té době vedlo hlavní železniční spojení mezi Prahou a Vídní na severozápad od Vídně a procházelo jižními Čechami a na sever do Prahy (dnes trasa vede od Vídně na severovýchod a pokračuje přes Brno na západ do Prahy). Nová trasa je delší, ale rychlejší.

Když člověk tehdy cestoval z Vídně, Gmünd byl poslední zastávkou Západu a České Velenice byly tou první východní. Ironie samozřejmě spočívá v tom, že historicky se jedná o jedno a to samé město. Obě vlaková nádraží dělily kulomety a ostnatý drát, přestože leží pouhé tři kilometry od sebe.

Do vzniku samostatného Československa v roce 1918 byla celá oblast známa prostě jako Gmünd: město, jehož kořeny sahají až do 13. století, jak prokazuje zdejší hojná gotická a renesanční architektura. Název „České Velenice“ byl přijat teprve po roce 1918 a označoval tu část Gmündu, která připadla Československu. Do druhé světové války fungoval region v podstatě jako jedno město (třebaže se dvěma různými jazyky a kulturami).

Teprve po válce a komunistickém převratu v roce 1948 se zdejší pomyslná hranice stala reálnou.

Neodolatelný exteriér dnes víceméně pustého vlakového nádraží v Českých Velenicích. Foto Mark Baker.
Tato stanice dříve sloužila jako hlavní železniční uzel všech vlaků směřujících z Prahy do Vídně. V polovině 90. let byla tato rušná trasa odkloněna přes Brno. Dnes už České Velenice obsluhují jen hrstku destinací. Foto Mark Baker.
Po tomto mostě – dnes turistické a cyklistické stezce – kdysi jezdívala úzkokolejka, která spojovala oblast kolem vlakového nádraží České Velenice s městským centrem Gmündu vzdáleným asi 3 km. Foto Mark Baker.
Další z věcí, které musíte v tomhle životě vyzkoušet: projížďka na kole po „Stezce železné opony“, jejíž část dnes vede mezi Českými Velenicemi a Gmündem. Foto Mark Baker.

Ty cesty vlakem z konce 80. let si dodnes pamatuji, jako by to bylo včera. První část trasy, dvouhodinová jízda z Vídně do Gmündu, byla jako každá jiná cesta vlakem po Rakousku. Vlak býval plný školáků, obchodníků a rodin, které jely navštívit příbuzné na venkov. Jakmile jsme ale vjeli na malé nádražíčko v Gmündu, vlak vypnul motory, vagóny se vyprázdnily a já zůstal o samotě čekat na krátký převoz přes železnou oponu.

Takhle jsme tu seděli chvíli, někdy i hodinu nebo víc, než se vlak znovu probral k životu. Pár minut jsme hrčeli dál, než vlak dosupěl do živější stanice v Českých Velenicích. Pak strojvůdce znovu vypnul motory (jenže tentokrát to člověku připadalo tak nějak skutečnější), vlak si odfoukl a ztichl. Nikdo neměl ani ponětí, kdy budeme v cestě pokračovat.

Některé střípky zážitků z vlakového nádraží v Českých Velenicích mě dodnes straší ve snech. V duchu se mi vybavuje téměř prázdná železniční stanice, kde pár dělníků myje okna nebo zametá nástupiště, ale po dalších cestujících jako by se slehla zem. Panuje tu téměř hmatatelné ticho, přerušované pouze vzdáleným hvizdem policejních píšťalek, slovy tlumeně pronášenými mezi vojáky a nevyhnutelným dupotem po schůdcích, jak do vagónů nastupují vojáci a celníci. V tu chvíli už vím, že bude trvat jen několik minut, než se dveře mého kupé otevřou a já předložím překvapenému úředníkovi svůj americký pas.

Celní formality měly většinou rutinní průběh a nikdy jsem se na hranici nesetkal s vážnějšími problémy. Jednou – ačkoliv to nebyla žádná z těchto cest – jsem prokazoval laskavost jednomu příteli, který mě požádal, abych přes československou hranici do Polska propašoval několik tučných svazků polských zlotých. Převážet měnu bylo v té době přísně verboten, ale mě někdo kontroloval jen zřídkakdy a přál jsem si vypomoct páru v Polsku, který peníze potřeboval na koupi domu. Úplně bych na ty peníze zapomněl (měl jsem je schované v kufru v ponožkách), ovšem to se změnilo, když celník ukázal na regál nad mou hlavou a požádal mě, abych mu předložil kufr k nahlédnutí. Začal mě skrápět studený pot a taktak se mi podařilo kufr sundat, aniž bych se rozklepal. Celník kufr rychle prošel, nic nenalezl a popřál mi příjemnou cestu.

I když jsem v letech 1987–1989 projížděl přes Gmünd/České Velenice nejmíň šestkrát, nikdy jsem neměl důvod vystoupit z vlaku a neměl jsem ponětí, jak to ve městě vlastně vypadá. Až nyní, když jsem z mapy zjistil, že má průzkumná výprava povede touto oblastí, jsem se rozhodl, že se tu tentokrát musím zastavit.

V dnešní době potřebujete k přechodu z Českých Velenic do Gmündu ujít jen pár metrů přes most. Nemusíte ani ukazovat pas. Foto Mark Baker.
Na této fotce vidíte část cyklistické „Stezky železné opony“, která se vine podél někdejší hranice ze studené války mezi Českými Velenicemi a Gmündem. Foto Mark Baker.
Starý hraniční přechod, pohled z československé strany na rakouskou. Foto Mark Baker.
Na starou hranici na rakouské straně dnes hledí domky v ulici příhodně pojmenované „Grenzgasse“ (Hraniční). Foto Mark Baker.

Tentokrát jsem se rozhodl nejet vlakem, ale autem. Byl to dobrý nápad, protože jakmile jsem vkročil do předimenzované – a prakticky prázdné – budovy vlakového nádraží v Českých Velenicích, uvědomil jsem si, že v dnešní době už tudy evidentně příliš mnoho vlaků neprojíždí. Spojení mezi Vídní a Prahou bylo někdy v 90. letech přesměrováno přes Brno a je zjevné, že jak stanice, tak samo město se s touto ztrátou důležitosti potýkají dodnes.

Pro České Velenice/Gmünd to musela být citelná ztráta. Město tvořilo jednu z původních zastávek na historické Dráze císaře Františka Josefa, která nabízela od poloviny 19. století první přímé železniční spojení mezi Vídní a Prahou. České Velenice vděčily za svou majestátní nádražní budovu právě poloze na této kdysi velmi důležité železniční spojnici.

Přestože železná opona padla už před třiceti lety a v Gmündu a Českých Velenicích byl obnoven předválečný „bezhraniční“ stav, dodnes tu panuje velmi silná atmosféra dvou oddělených měst. Věřte nebo ne, šeredné kontrolní stanoviště z dob studené války na hlavní silnici spojující obě centra tu stojí dodnes. Je samozřejmě nehlídané a nikdo ho neobsluhuje, ale samotná jeho přítomnost je drsnou připomínkou nedávných dějin a snad vyjadřuje stále přetrvávající skepsi zdejších obyvatel v otázce, zda tu hranice už opravdu zůstanou otevřené.

Anebo snad usedlíci ten fakt, že České Velenice a Gmünd jsou dnes opět v podstatě jedním městem, přijímají dodnes nevraživě? Těžko říct. Může trvat ještě mnoho desítek let, než obyvatelé obou částí města znovu plně přijmou svou společnou zeměpisnou a historickou identitu.

Rakousko a Česká republika se z jakéhosi důvodu rozhodly toto staré hraniční stanoviště z dob studené války zachovat. Foto Mark Baker.
Přítomnost bývalého kontrolního stanoviště z dob studené války jen posiluje dojem, že České Velenice a Gmünd jsou dodnes dvě oddělená města. Foto Mark Baker.
Nejhojnějším průmyslovým odvětvím v Českých Velenicích je v dnešní době zjevně sex na prodej – a mnohé z nevěstinců připomínají na pohled spíš paláce. Foto Mark Baker.
České Velenice nabízejí jedny z nejvelkolepějších bordelů, co jsem kdy viděl – aspoň tedy při pohledu zvenčí. Foto Mark Baker.

Jako mnohem víc prosperující část města se jeví moderní Gmünd, kde leží i historické centrum. To horké sobotní srpnové odpoledne, kdy jsem ho navštívil, restaurace a zmrzlinárny kolem hlavního náměstí praskaly ve švech.

Naopak jen pár kilometrů vzdálené centrum Českých Velenic bylo prakticky vylidněné. Abychom byli spravedliví, tato část Gmündu byla málo rozvinutá vždy, i v minulosti. Soudě podle vývěsních štítů se většina zdejších podniků zaměřuje na uspokojování obvyklých pohraničních nešvarů, mezi nimiž vévodí hazard, prostituce a zahradní trpaslíci. Většina cen není uvedena v korunách, ale v eurech a na parkovištích se to jen hemží rakouskými espézetkami. Je tu celkem zjevné, která strana prodává a která kupuje.

Asi nikdy jsem neviděl město překypující tolika pompézními nevěstinci, ačkoliv se mi zdálo, že i na ně teď udeřily těžké časy (pod mapou naleznete několik dalších fotek).

Celá ta návštěva mě trochu zklamala. Nevím, co přesně jsem očekával, ale zřejmě jsem doufal, že se sem do dnešní doby stihlo otisknout alespoň něco z evropského unijního ideálu dobrého sousedství (ať si pod tím představíte cokoliv) a že zdejší obchodní a životní standardy budou podstatně vyváženější.

Zlatý hřeb výletu mě čekal, až když jsem nasedl na kolo a projel se mezi poli kolem města po stezce připomínající někdejší východo-západní hranici z dob studené války. Evropská „Cyklostezka železné opony“ zde opisuje starou úzkokolejnou železnici, která dříve spojovala velké nádraží v Českých Velenicích s historickým centrem Gmündu. Teprve na kole si plně uvědomíte, jak blízko u sebe ta dvě místa ve skutečnosti jsou.

Byla to krásná projížďka nezkaženou, otevřenou krajinou, a po cestě jsem si v duchu okamžitě zaznamenal další bod do seznamu věcí, které bych chtěl v tomhle životě stihnout: projet jednou tuto stezku od začátku až do konce. Podle mě by to byla fantastická jízda.

(O tom, co všechno se vám může stát po cestě vlakem z Vídně do Prahy, jsem psal už v jednom z dřívějších postů: Část druhá: Můj český kamarád „Arno“.)

Zdá se, že jediná otázka, která obyvatelům bohatší gmündské poloviny v tento horký letní den dělala starosti, byla, kde najít nejlepší zmrzlinu. Foto Mark Baker.
Centrum moderního Gmündu prosperuje mnohem lépe než česká strana. Centrum obchodu tu leželo odnepaměti, jak vidíme z krásných renesančních domů ze 16. století, které dodnes lemují náměstí. Foto Mark Baker.
Rakušané nepřecházejí hranici jen kvůli sexu, ale i kvůli dobrému vietnamskému jídlu. Podobně jako mnoho dalších českých hraničních měst mají České Velenice početnou vietnamskou komunitu, která na rakouské straně chybí. Foto Mark Baker.
Památník obětem nacismu z komunistické éry stojí v Českých Velenicích na opuštěném, zapomenutém místě za vietnamskou restaurací. Foto Mark Baker.
Stejně jako ve všech pohraničních městech (aspoň tedy těch, která jsem navštívil já) se i v Českých Velenicích nachází nadstandardní počet obchodů se zahradními trpaslíky. Foto Mark Baker.
Nejhojnějším průmyslovým odvětvím v Českých Velenicích je v dnešní době zjevně sex na prodej – a mnohé z nevěstinců připomínají na pohled spíš paláce. Foto Mark Baker.

Add a comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *


6 + two =

Photo of Mark Baker
About the author

Mark Baker

I’m an independent journalist and travel writer who’s lived in Central Europe for more than two decades. I love the history, literature, culture, and mystery of this often-overlooked corner of Europe, and I make my living writing articles and guidebooks about the region. Much of what I write eventually finds its way into commercial print or digital outlets, but a lot of it does not.

That's my aim with this travel website: to find a space for stories and experiences that fall outside the publishing mainstream.

You’ll find a mix of stories here. Some will be familiar “what to see and do” travel articles on particular destinations. Others will be tales of “adventure” (usually with a comic twist) from life on the road. I'll also share tips about living in my adopted hometown of Prague and stories from a more-distant (but seemingly ever-present) past, when Central Europe was the “Eastern bloc” and I was a full-time journalist trying my best to cover it. I hope you enjoy.

Tales of Travel & Adventure in Central Europe
Mark Baker