V roce 2000 jsem pracoval jako redaktor Rádia Svobodná Evropa a bydlel v ne zrovna nejlevnějším činžáku nedaleko Staroměstského náměstí. Už tehdy se ty davy v centru jevily jako nezvladatelné, takže jsem zoufale hledal místo, kam bych se přesunul – něco levnějšího, klidnějšího a normálnějšího. Prošel jsem si místa po celém městě a rozhodl se pro garsonku v třípatrovém domě bez výtahu v Čechově ulici v Holešovicích, severně od Starého Města směrem přes řeku (Čechova sice oficiálně v Holešovicích neleží, ale je s nimi organicky propojená, takže tento fakt prosím prozatím ignorujte).
Tehdy jsem Holešovice znal docela dobře, takže to zase tak radikální krok nebyl. Čtenáři mého blogu si možná pamatují, že jsem byl jedním z pěti expatů, kteří si tu v roce 1993 otevřeli knihkupectví a kavárnu The Globe. Podnik se však nacházel v jiné části čtvrti, kde jsem začal bydlet, takže jsem se na objevování zcela nových míst hodně těšil.
Nakonec to bylo skvělé místo pro život, kde jsem strávil celých sedm let. Nejlepší na něm byly dva parky v těsné blízkosti mého domu: o tři domy směrem na jih vzdálené Letenské sady a tamní pivní zahrádka, a taky Stromovka coby ráj pro cyklisty a běžce, která se nacházela o dům dál směrem na sever. Měl jsem to doslova pár kroků do hospody (respektive z hospody zpět domů), což – soudě dle jakéhosi pražského standardu – je synonymem přímo výborného místa pro život.
Časem jsem tuto čtvrť poznal o trochu víc – své znalosti jsem rozšířil o pár budov směrem na východ (když se podíváte na mapu, zjistíte, že Holešovice jsou dlouhá čtvrť ve tvaru žárovky, která pár kilometrů lemuje severní břeh Vltavy – ta se pak stáčí zpátky na západ). Objevil jsem drsné a všední místo – zčásti industriální, zčásti obydlené – naprostý opak každodenního cirkusu, který se odehrává na Staroměstském náměstí.
Když někde bydlíte dostatečně dlouho – a platí to i pro určité části Prahy – přirozeně se s tímto místem začnete identifikovat a být mu věrní. Po nějaké době se ze mě stal Holešovičák a i když tu už dnes nebydlím, toto spojení přinejmenším zčásti stále přetrvává. Jakýsi lokální patriotismus vůči „té své“ čtvrtí je v Praze zcela přirozená věc a je snad i důležitější pro expaty než pro rodilé Pražany. Nějakým způsobem vám pomáhá najít své místo v kultuře, v níž byste jinak jen stěží hledali nějaké pevné kořeny.
A kdo je vlastně takový Holešovičák? Těžko říct.
Kamarádi z Vinohrad mě zabijou, ale já to prostě napíšu a uvidím, co se bude dít. Obecně řečeno: v Praze jste buď člověk z Vinohrad nebo ten z Holešovic (ale místo Holešovic si stejně tak můžete dosadit jakékoliv jiné deprimující místo jako třeba Smíchov nebo Žižkov).
Podobně jako Holešovice jsou i Vinohrady částí Prahy ležící mimo centrum, která vznikla v 19. a na začátku 20. století, kdy se hranice města rozšiřovaly mimo svůj středověký rámec. Na rozdíl od Holešovic si však Vinohrady nikdy neprošly žádným náročným obdobím industrializace a od počátků své existence přitahovaly lidi z vyšších sociálních sfér. V ulicích najdete plno stromů, domovní bloky jsou velmi zachovalé.
Dovolte mi menší nadsázku, ale dnešní vinohradští se vyloženě nemůžou dočkat, až se u nich otevře nějaký nový podnik. Je toho na ně příliš – vybrat si mezi novou kavárnou nebo pivnicí s craftovými pivy, kterou nedávno otevřeli za rohem. Za decku bílého v místech jako je průměrná restaurace Aromi na Náměstí Míru jakoby nic utratí dvě stovky.
Lidé z Holešovic jsou pravý opak (alespoň byli do té doby, než tu pomalu začal proces gentrifikace). Ti to mají rádi tak, jak to je, a bez příkras. Domy jsou tu fádní (především v té izolovanější východní polovině) a působí spíš oldschoolově a out: najdete tu ošuntělou trafiku, hned vedle ní vietnamskou večerku, masnu, hospodu či hernu. I když se v Holešovicích dalo najít pár dobrých klubů nebo restaurací, včetně těch nedaleko mého bytu na Čechově, večer se běžně chodívalo na řízek pochybné kvality a pár piv v místním pajzlu.
U mě dobrý – hlavně když si můžu kdykoliv skočit „za řeku“ na Vinohrady pro něco dobrého k snědku.
Čím víc člověk Holešovice poznává, tím víc vidí, kolik škod tato čtvrť v minulosti utrpěla. A s posttraumatickou stresovou poruchou se potýká dodnes.
Začneme hezky fyzickou geografií. Urbanisté, kteří v 19. století navrhovali plán této čtvrti, byli k Holešovicím až neobvykle krutí. Přes její samotný střed vede železniční trať a jako lobotomie rozděluje toto místo na dvě části: na tu západní a drsnou (a můj starý dům na jejím konci), na kterou však už dopadla gentrifikace, a hrubou a odolnou východní část odtrženou od zbytku lidstva.
V 70. a 80. letech komunističtí urbanisté s návrhy finišovali a začlenili do nich hlavní silnice, nadjezdy a betonové no-go zóny podél železnice, které lidem úspěšně znemožňují dostat se z jedné části Holešovic na druhou.
A pak je tu trocha dějin. Roky tu vládla špatná karma. Za nacistické okupace během druhé světové války a v letech těsně po ní se tu udála ta největší zvěrstva, jaká kdy Praha zažila.
Od října roku 1941 až téměř do konce války v březnu roku 1945 si okupující Německo z Holešovic udělalo místo, kde se shromažďovali Židé a odkud pak byli deportováni do koncentračního tábora v Terezíně (spousta z nich nakonec skončila v Osvětimi) nebo do židovského ghetta v polském městě Łódź.
Tento proces byl relativně prostý: židovské rodiny dostaly příkaz, aby se shromáždily na takzvaném Radiotrhu (poblíž dnešního hotelu Mama Shelter, bývalého Parkhotelu), kde je rozdělili podle transportních čísel, vzali jim většinu věcí a pak je nechali odkráčet směrem ke kilometr vzdálenému Bubenskému nádraží. Za ty čtyři roky Radiomarktem prošlo víc než 45 tisíc Židů. Ve stanici se v současné době nachází malý památník připomínající deportace.
V Holešovicích vždy žilo hodně Němců a těsně po druhé světové válce se tato čtvrť stala ústředním místem, odkud byli Němci nuceně vysídleni; byla to odplata Čechů za nacistické válečné zločiny. Po skončení války byly od května roku 1945 až do roku 1947 nebo 1948 z Československa do východního a západního Německa násilím vyhnány více než 3 miliony Němců – fenomén, o kterém se mluví jako o největší etnické čistce v moderní historii.
Strossmayerovo náměstí, které jinak působí docela nevinně a v současné době je největší veřejnou plochou a místem, kde se křižují tramvajové linky, v dějinách sehrálo roli shromaždiště Němců před vyhnáním z města. Když jsem hledal podklady pro tento post, narazil jsem na článek v deníku The Guardian. Tehdejší vyhnankyně Eva Honzejková v něm uvádí, že těsně po válce viděla těla Němců naskládaná na sobě ve dvoře dnešního kina Bio Oko.
Není potom divu, že Holešovice po dekády strádaly – a asi by tomu tak bylo dodnes, nebýt trochy štěstí a stoleté vody v roce 2002, která čtvrti pomohla postavit se na nohy.
Holešovice, které jsem popisoval dosud, by takové bývaly zůstaly, kdyby nedošlo k podivné události v srpnu roku 2002. Kvůli neobyčejně silným dešťům se zpřetrhaly břehy řeky Vltavy. Lilo jako z konve a voda ve Vltavě se vylila z břehů. Protipovodňové hráze ten nápor neudržely a některé z níže položených pražských čtvrtí – čili také části Holešovic – se najednou ocitly pod návalem záplav – těch nejhorších od roku 1890.
Můj byt na Čechově se nacházel výš, takže mě vodní katastrofa minula (dokonce jsem na pár nocí vzal pod svou střechu jednu oběť velké vody), ale pro mnohé části Holešovic – především zastávku metra Vltavská a zanedbanou část východních Holešovic – osud takto milosrdný nebyl.
Velké uznání patří městské části Holešovice a městu Praha, které se s problémem popraly bravurně: místo bědování nad celou tou spouští a plesnivinou povodňovou katastrofu využily a spatřily v ní příležitost udělat z Holešovic něco nového. Od té doby tato část Prahy pomalu, ale jistě kráčí směrem nahoru.
Z pozice autora píšícího o cestování bych Holešovice nerad přeceňoval. Většina návštěvníků by po dni stráveném právě tady určitě byla ráda, že měla tu možnost zažít „opravdovou Prahu“ mimo turistické centrum; odpustili bychom jim i to jejich „Ale počkat, to je všechno?“ Místní však dobře vědí, že Holešovice udělaly velký krok dopředu.
Najdete tu pár skvostů, které byste rozhodně neměli minout. Jedním z nich je bezpochyby sbírka moderního a současného umění Národní galerie ve Veletržním paláci. Vizí města je propojit tuto galerii s centrem současného umění DOX a udělat tak z Holešovic pražskou „uměleckou čtvrť“.
Návštěvníci s dětmi si určitě nenechají ujít modely letadel, vlaků a automobilů, které jsou součástí sbírky Národního technického muzea v západní části Holešovic. Za odměnu se stavte poblíž v jedné z pivních zahrádek na Letné, dejte si pivo v plastovém kelímku a rozhodně si udělejte na Instagram fotku na pozadí Starého města za Vltavou – minimálně sto lajků máte jistých.
Šťastná náhoda? To možná, ale když počáteční vlna rekonstrukce po záplavách malinko opadla, naklusali sem kolem roku 2010 hipsteři a oživili proces proměňování místních nepoužívaných skladišť a opuštěných továren. Vdechli jim nový život, takže tu vznikla centra umění, kavárny, restaurace a kluby. Každou chvíli se tu objeví něco nového a i budoucnost vypadá slibně. Rozvíjí se tu moderní estetika a každý z nás začíná spatřovat nějakou tu krásu v její syrové autentičnosti – ať už Holešovicím chybí cokoliv, autentičnosti má to místo víc než dost.
Translated from the original English by Irena Duda.
Na fotkách najdete některé z mých oblíbených kaváren a restaurací. Pro více obrázků si projděte mapku.
