Zvláštní okamžiky, když se autor cestovních průvodců setká s jejich čtenářem

Průvodce v divočině

Atraktivní pár na dovolené stojí na pražském Karlově mostě a drží v rukou průvodce Lonely Planet. Na to, abych podloudně fotil cestovatele využívající „mé“ průvodce, jsem poněkud příliš plachý, ale tato fotka z obálky loňského vánočního přání Lonely Planet onen prožitek celkem trefně zachycuje. Foto: Lonely Planet.
Poprvé jsem někoho viděl používat jeden z mých průvodců „v divočině“ cestou letadlem z Prahy do Bulharska. Muž, který seděl jen kousek ode mě, zvedl výtisk mé knihy a začal ji číst od začátku do konce. Foto: Snímek ze stránek Amazonu.

Vzpomínám si, že poprvé jsem jeden ze svých průvodců v rukou cestovatele spatřil v poloprázdném letadle z Prahy do bulharské Sofie. Mířil jsem do Bulharska kvůli aktualizaci průvodce Frommer’s po východní Evropě. Zrovna jsem se usadil na místo, když muž přímo naproti přes uličku hrábl do batohu a vyndal z něj starší vydání přesně toho titulu, který jsem právě aktualizoval – pracoval jsem na něm před pár lety.

Bylo svým způsobem lichotivé, ale současně až nesnesitelné sedět vedle něj hodinu a půl letu a snažit se nedívat, jak si čte jakoby celou knihu, od začátku do konce. Občas se pro sebe usmál a mně vrtalo hlavou, co ho zrovna pobavilo; jindy se zamračil a já si pomyslel, že nejspíš narazil na nějakou chybu.

Během let jsem na cestách po střední a východní Evropě prožil mnoho podobných okamžiků, obvykle ve chvíli, kdy jsem to nejmíň čekal. Mohl jsem se třeba zrovna procházet postranní uličkou v Krakově nebo se usadit k obědu v zastrčené kavárně v Kluži. Předem člověk nikdy neví, a vždycky je to šok.

Kdykoliv někomu – obvykle to bývají lidi, kteří cestovní průvodce nikdy nepsali – povím, že jsem na ulici potkal někoho s knihou, na které jsem pracoval, prakticky pokaždé se mě zeptá, proč jsem toho člověka neoslovil a nepředstavil se mu. Přátelé mi tvrdí, že většina cestovatelů by z takového setkání byla určitě nadšená, a kromě toho můžu rozhovor využít jako neformální zpětnou vazbu, co se lidem na průvodci líbí a co ne.

To je možná pravda, ale mám dojem, jako by mezi autory turistických průvodců existovalo jakési neformální „pravidlo zapojení“ (lépe řečeno nezapojení), podle nějž nemají co zasahovat lidem do dovolené – aspoň já jsem získal ten dojem z rozhovorů se svými kolegy autory. Nevím, zdali je představa taková, že dovolená je něco jako sen a vy z něj člověka nemáte budit, nebo snad že vztah cestovatele k výtisku průvodce může být osobní, takže se do něj nechcete vtírat. Nebo jsem možná jen od přírody plachý. Nedovedu si představit, že přijdu k někomu na ulici a řeknu: „Nazdar, vašeho průvodce jsem napsal já!“

Sláva a bohatství (v malých dávkách)

Na druhé straně je skutečností, že autoři cestovních průvodců, zvláště ti, kdo pracovali na několika vydáních týchž titulů, skutečně časem získávají trochu té (tiché) proslulosti. Organizace propagující určité destinace, cestovní kanceláře, dokonce i někteří čtenáři často znávají jména autorů těch nejpopulárnějších cestovatelských titulů. Například já sám po celou tu dobu, co žiju v Praze, vím, že knihu „Rough Guide to Prague“ napsal člověk jménem Rob Humphreys, i když jsem se s ním nikdy osobně nesetkal. Kdyby ke mně někde na ulici přišel a představil se mi, nevadilo by mi to.

V posledních deseti letech jsem pracoval na několika průvodcích, a tak jsem tady v Česku a v Rumunsku, o nichž často píšu, už asi docela známý. Přiznávám ale, že jsem zdaleka nedosáhl takové úrovně slávy, jaká náleží některým mým autorským kolegům. Například můj kolega z Lonely Planet Steve Fallon, který pracoval hned na několika vydáních průvodce Lonely Planet po Slovinsku, je v té zemi tak proslulý, že tam byl v roce 2015 dokonce vyhlášen „Ambasadorem turismu“. Já tedy na své české ambasadorství stále čekám.

Steveova sláva ve Slovinsku je tak naprostá, že mi dokonce jednou recepční v jednom hostelu vynadala, že nejsem on. V té době jsem po zemi cestoval jako spoluautor průvodce Lonely Planet po Slovinsku a rozhodl jsem se ubytovat v hostelu u Bledského jezera. Můj pobyt už se chýlil ke konci. Seděl jsem na lavičce před hostelem, když mě přišla ven pozdravit recepční, která měla pauzu. Bylo patrné, že jsem ji něčím zaujal. (To pomyšlení se mi moc nezamlouvá, ale nemohlo to být tím, že jsem na hostel vypadal trošku přestárle?)

„A co tu vlastně děláte?“ nechodila dlouho kolem horké kaše. Abych si zachránil reputaci, rozhodl jsem se jít s pravdou ven. Co se tím může pokazit?

„No, po pravdě,“ pravil jsem v domnění, že tím přebírám vládu nad situací, „vlastně jsem napsal průvodce Lonely Planet po Slovinsku.“ Vážně jsem se na ni zadíval: „Chci napsat hodnocení vašeho hostelu.“

Skepticky si mě změřila a rázem mě usadila zpátky na zem: „Ale vy nejste Steve Fallon.“

Můžete mi ji podepsat?

To neznamená, že vás v tomhle ohledu tu a tam nemůže čekat i nějaké příjemné překvapení. Vloni v létě jsem měl práce na průvodcích poměrně málo, a tak jsem se rozhodl udělat si improvizovaný výlet z Prahy na Ukrajinu a dál přes Rumunsko až do Řecka. (O té cestě píšu zde.) Byla to má první pořádná dovolená po několika letech, ale zjistil jsem, že vypnout svého vnitřního autora průvodců není vůbec snadné.

Cestou přes Rumunsko jsem se rozhodl zastavit na pár nocí v Bukurešti, abych si odpočinul a setkal se s přáteli. Dopřál jsem si na Airbnb nádherný byt v centru města s plně vybavenou kuchyní a malou zahrádkou. Aspoň, myslel jsem si, si budu moct sám něco uvařit a nebudu muset jíst po restauracích.

Trošku se mi zastesklo po chili od mámy, a tak jsem si nakoupil ingredience a pozval na večeři kamarádku Madalinu. Při rezervaci na Airbnb jsem si toho nevšiml, ale v domě se pronajímal ne jeden byt, ale dva. A když jsme s Madalinou seděli na zahrádce, jedli chili a popíjeli víno, dorazili do svého pronajatého bytu naši sousedi.

Náhlý příchod cizích lidí mi trošku zkazil náladu – měl jsem obavy, že by je náš rozhovor na zahrádce mohl rušit –, ale pak se ukázalo, že je to moc příjemná dvojice. On byl z Los Angeles, nedaleko od místa, kde žije můj bratr, a ona Bulharka. V Bukurešti byli oba poprvé.

Pozvali jsme je, ať se k nám připojí, a ve vlahém večerním ovzduší si příjemně popovídali. Asi za hodinu se pár vrátil do svého bytu a já s Madalinou jsme začali poklízet stůl. V tu chvíli se na zahradu vrátil náš nový kamarád z Los Angeles. V ruce svíral výtisk průvodce Lonely Planet po Rumunsku a Bulharsku, na kterém jsem pracoval teprve nedávno.

„Vy jste tenhle Mark Baker???“ zeptal se a ukázal na mou fotku v knize. Takové chvíle mi připadají trochu trapné, ale přiznal jsem, že ehm, ano, to jsem já, a že touhle roční dobou normálně cestuji po Rumunsku a pracuji na aktualizaci průvodce. Nato se mě zeptal, jestli by mi nevadilo mu knihu podepsat, a vrátil se do bytu pro propisku. Na Madalinu to udělalo dojem!

„Děkuji vám. Velmi dobře, pane!“

Ve zdaleka nejpodivnějším případě tohoto shledání s vlastní knihou jsem však ani nespatřil průvodce v divočině, ani mě neoslovil žádný čtenář. Místo toho se stalo, že si mě – úplně zčistajasna – našel sám cestovní průvodce.

Bylo to jedno letní odpoledne před několika lety v Praze. Jel jsem zrovna na kole na sever od Starého Města směrem ke svému bytu. Právě jsem přejel Vltavu přes Čechův most a zastavil na semaforu.

Najednou jsem po své pravici zaslechl, jak na mě nějaký chlapík volá velmi formální angličtinou pravděpodobně s indickým přízvukem: „Promiňte, pane! Promiňte, pane!“ Obrátil jsem se k muži, který se ke mně rychle blížil a v ruce svíral mně tak dobře známou knihu s modrým hřbetem. Byl to výtisk průvodce Lonely Planet po Praze a České republice – vydání, které jsem před rokem aktualizoval.

„Mluvíte anglicky?“ zeptal se. „Ano,“ přitakal jsem. „Jak vám můžu pomoct?“

Zvedl knihu a otevřel ji na kapitole o Letenských sadech, které se rozkládaly v dálce severně od místa, kde jsme stáli. Ukázal na část textu v knize a zeptal se mě, jestli ten park leží poblíž a jestli ho stojí za to vidět. „Je to tam hezké?“ zajímal se.

„Ano,“ odpověděl jsem a pokynul zvednutou paží směrem k parku. „Támhle jen vyjdete po schodech a budete mít nádherný výhled na celé město.“

„Velmi dobře, pane. Děkuji vám,“ pravil. Pak knihu zavřel a na okamžik se zarazil. A v té kratičké odmlce jsem začal horečně uvažovat. Ten pán si mě s knihou evidentně nijak nespojoval, a tak jsem se v duchu ptal: mám mu říct, že jsem její autor, nebo to nechat být?

V tu chvíli mi připadalo, že alespoň z jeho perspektivy by ho takové sdělení mohlo nadchnout. Chci tím říct, jaká je pravděpodobnost, že v cizím městě oslovíte úplně cizího člověka s otázkou k cestovnímu průvodci a zjistíte, že je to zrovna jeho autor?

Ano, bylo to tak trochu… až moc divné. Rozhodl jsem se to nechat být a pán vykročil zpátky na chodník za svými přáteli. Ale vtom se mě zmocnila zvědavost. No a co, tak uvidíme, co se stane.

„Pane, můžu se ještě podívat na tu knížku?“ zavolal jsem na něj z kola.

„Ano, jistě,“ odpověděl a vrátil se ke mně.

Vzal jsem mu knihu z ruky, prolistoval ji a nalezl stránku s informacemi o autorovi, kterou zdobila moje fotografie. „Vidíte toho člověka tady?“ řekl jsem. „Tak to jsem já.“

Nejdříve se mu rozšířily oči, jako by tomu nevěřil, a pak si fotku prohlédl zblízka. „Velmi dobře, pane,“ prohlásil a pokýval hlavou. Zcela bez zaváhání mi znovu poděkoval, zavřel knihu a odkráčel. Přísahám, že přesně takhle se to stalo, ale stejně si dodnes říkám, jestli to celé nebylo jen něco jako spisovatelský sen.

Add a comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *


4 + = nine

Photo of Mark Baker
About the author

Mark Baker

I’m an independent journalist and travel writer who’s lived in Central Europe for more than two decades. I love the history, literature, culture, and mystery of this often-overlooked corner of Europe, and I make my living writing articles and guidebooks about the region. Much of what I write eventually finds its way into commercial print or digital outlets, but a lot of it does not.

That's my aim with this travel website: to find a space for stories and experiences that fall outside the publishing mainstream.

You’ll find a mix of stories here. Some will be familiar “what to see and do” travel articles on particular destinations. Others will be tales of “adventure” (usually with a comic twist) from life on the road. I'll also share tips about living in my adopted hometown of Prague and stories from a more-distant (but seemingly ever-present) past, when Central Europe was the “Eastern bloc” and I was a full-time journalist trying my best to cover it. I hope you enjoy.

Tales of Travel & Adventure in Central Europe
Mark Baker