Vězněm v mém oblíbeném pražském nákupním ráji

Jak jsem ukradl stejk v „Marks & Sparks“

Na účtence figuruje ono problematické „Ribeye Steak“. Pro ty z vás, které zajímají čísla – cena 329 korun je nějakých ne bezvýznamných 16 dolarů za relativně malý kus masa. Foto Mark Baker.
Pozor pozor, všichni zloději kuřecího! :) Marks & Spencer na všechna kuřata očividně připevňuje čip – to mi došlo, když si zaměstnanci ostrahy začali přehazovat mým kuřecím prsíčkem sem a tam přes bezpečnostní brány, aby zjistili, zda se spustí alarm. Foto Mark Baker.

Před pár týdny jsem měl takové to typické líné nedělní odpoledne. Seděl jsem ve svém bytě a přemýšlel, co si dám k večeři. Najednou mě osvítilo: „Hele, v Marks & Spencer mají přece otevřeno i v neděli“, začalo se mi honit hlavou (jak je tomu docela často). „Co takhle vydat se na Václavák a dojít si pro nějakou baštu?“ Vůbec to nebyl špatný nápad!

Vstal jsem z gauče, sjel metrem dolů do města, vstoupil do obchodu, popadl nákupní košík a s neovladatelnou touhou v očích se vydal na procházku zářivými chodbičkami prodejny. Zrovna jsem měl náladu typu „vem to čert“, kdy mi v košíku přistane cokoliv, co mi přijde pod ruku, aniž bych se podíval, kolik to stojí. Což takhle trochu toho „Hutného vrstveného marockého hummusu“? Jasný! A co třeba „Sladká a delikátní britská baby červená řepa“? Sem s ní.

V obchodě jako je Marks & Spencer můžou být náladičky tohoto typu obzvláště nebezpečné. V blízkém Kauflandu – v té kulinářské pustině, kterou vyřezali doslova z trosek nepoužívané autobusové vozovny, můžu trávit hodiny a nenechám tam nikdy víc než dva tisíce korun. V M&S nemám problém utratit sto dolarů za patnáct minut.

V Marks & Spencer například tyto „Posh Dogs“ konkurují obyčejnému českému párku v rohlíku (hot dog). Hádejte, kdo vyhrává? Foto Mark Baker.
Pohled na skleničku pomerančové marmelády „Sicilská krev“ ve mně z nějakého důvodu vždycky evokuje myšlenky na údery sicilské mafie v Palermu. Foto Mark Baker.

První červené světlo signalizující, že toho dne nejde vše přesně podle plánu, na mě začalo blikat u pokladny, kam jsem přinesl svůj přeplněný nákupní košík, abych zaplatil. Každý, kdo někdy nakupoval v kterékoliv z místních filiálek Markse a Spencera, ví, že pokladní vám tu katastrofu nejen spočítá, ale i puntičkářsky zabalí do nákupních tašek (a to tak opatrně, jako by zrovna posílala své šestileté dítě první den do školy). Tento propracovaný balící rituál na člověka v Praze působí tak neuvěřitelně surrealisticky (tady by vám s balením nikdy nikdo nepomohl), že bych jim ty jejich vyšší ceny skoro odpustil.

Bohužel jsem si pro tentokrát přinesl svou vlastní nákupní tašku – tu křiklavě červenou z Kauflandu. Prodavačka tašku i mě změřila pohledem a očividně jsme ji ani jeden nijak extra neokouzlili. Řekla mi, že mi pro tentokrát s balením nemůže pomoct a místo toho zboží naskenovala a po jednom mi je podávala zpátky. Netušil jsem, proč ho hned nezabalila, ale hlavu jsem si tím nijak nelámal. Trochu mě to však dostalo – překvapeně se tvářili i všichni ostatní, kdo se na nás dívali (později jsem se dozvěděl, že nákupy vždy, když si zákazník přinese svou vlastní tašku, nebalí z „hygienických důvodů“ – dobrá, chápu!).

Zaplatil jsem za nákup, účtenku jsem položil na něj a zamířil jsem po eskalátoru směrem dolů k východu. Už jsem si v hlavě spřádal vize, co všechno si z té hojnosti uvařím, když se najednou ozvalo pištění zabezpečovacího zařízení proti krádeži a sen byl tentam. Očividně ho spustilo něco z mé tašky. Stál jsem tam jako solný sloup a netušil, jestli ho mám ignorovat a jít dál nebo se zastavit a počkat na sekuriťáka.

Byl jsem si jistý, že jsem nic neukradl, tak jsem tam jen tak postával a čekal na to, co bude následovat.

„Hutný“? „Vrstvený“? „V marockém stylu“?? Ať už je autorem etiket pro Marks & Spencer kdokoliv, očividně nikdy nepoužil přídavné jméno, které by se mu nelíbilo. A já tohle beru! Foto Mark Baker.
Přiznávám se: někdy se prodejnou jen tak procházím a civím na etikety. Protože jsou tak jiné než kdekoliv jinde v Praze. Foto Mark Baker.

Za pár okamžiků kolem mě stál zástup zaměstnanců ostrahy, kteří mě sice zdvořile pozdravili, ale tvářili se přísně. Nahmatali a vytáhli téměř každou položku z mé tašky, pěkně jednu za druhou. Živě si pamatuji tu scénu, kdy mi jeden ze sekuriťáků vytahuje z tašky kuřecí prso a prochází dveřmi, aby zjistil, jestli maso spustí alarm (všechno chápu!). Tady pozor, všichni zloději kuřecího: na tom mase jsou opravdu čipy!

Když už všechno důkladně prošli a zkontrolovali, přišli na to, v čem to vázne: „Aha! Hovězí stejk!“ (jednalo se o hovězí plátek vysokého roštěnce Rib Eye Steak). Pokladní očividně zapomněla odstranit čip proti krádeži, který mezitím uvízl v obalu (a co když opravdu nenáviděla tu tašku z Kauflandu?).

Jeden ze sekuriťáků se si mě opatrně změřil pohledem: „A teď se podíváme, jestli to fakt máte na účtence!“ Na paragonu toho bylo víc a chlápkům trvalo dobrých patnáct minut, než si to všechno prošli (zas a znova asi dvacetkrát). Hlavní sekuriťák – mohlo mu být tak 50 nebo 60 – si pořád upravoval brýle, protože to malé písmo nemohl přečíst. V té chvíli mi jich bylo trochu líto. Taková práce asi není žádná sranda.

Z nějakého záhadného důvodu chlápci stejk na seznamu nemohli najít a i já jsem začal pochybovat, jestli tam skutečně je (možná jsem to maso opravdu ukradl a prostě jsem na to zapomněl?). Možná to bylo tím, že na účtence stálo anglické „Ribeye Steak“, ale položka v češtině nesla název „Hovězí stejk“.

Nijak zvlášť jsem ten den nespěchal a ani jsem neměl žádné plány, tak jsem tam prostě jen tak stál a tvářil se rozpačitě a zmateně. Lidé vcházející a vycházející z prodejny se na mě dívali takovým tím specifickým pohledem („No jo, ten provinilý zlodějíček ať pěkně dostane, co si zaslouží!“). Obracení očí v sloup je v tomto městě vyloženě umělecká forma – třeba když v tramvaji vidíte někoho, kdo jede bez lístku. Já jsem dělal úplně to stejné.

Nakonec jsme se všichni odebrali do zadní místnosti, kde jsem musel znovu čekat. Manažerka prodejny ještě jednou zkontrolovala účtenku, hezky položku po položce, a opravdu si dala záležet. Konečně ten stejk na seznamu našla. „Mám to! Zaplatil za něj!“

Sekuriťáci můj nákup i se stejkem rychle a efektivně umístili zpět do tašky (opravdu se musí stát toto, aby vám v Marks & Spencer nabalili nákup?) a popřáli mi hezký den. Po více než 30minutovém zpoždění jsem prodejnu opustil jako volný člověk.

Jedna z velkých změn, kterou zavedla právě obchodní síť Marks & Spencer, je důraz na bezlepkové potraviny. Bochník bezlepkového chleba tu sice přijde na 120 korun (6 dolarů), asi třikrát víc, než v běžných potravinách, ale ta myšlenka se počítá! Foto Mark Baker.
Kde by byl dnes můj pražský život bez britské baby červené řepy z M&S. Bohužel jim asi víc záleží na řepě než na zákazníkovi. Foto Mark Baker.

Asi bych na celou tu scénu rychle zapomněl a rozhodně bych o ní nepsal na blogu, kdybych poté, co jsem si na incident stěžoval e-mailem, nedostal jednu neosobní a bezcitnou odpověď od zaměstnance zákaznického servisu Marks & Spencer.

Letos jsem si dal předsevzetí, že budu pravidelně poskytovat zpětnou vazbu, kdykoliv budu mít dojem, že je něco v nepořádku. Nikdy nenapíšu něco nezdvořilého nebo naštvaného, ale představím skutečnost tak, jak ji vidím já a navrhnu, jak by se tato situace do budoucna mohla řešit. Jak může někdo očekávat, že se něco zlepší, když si ani nedá tu práci, aby upozornil na konkrétní nedostatky, že ano.

Ve své stížnosti jsem uvedl, že chápu nutnost mít v prodejně ostrahu a sekuriťáky jsem pochválil za jejich profesionalitu a zdvořilost. Podotkl jsem však, že jsem byl pravidelný zákazník a za svůj nákup potravin jsem tam nechal něco přes 2 500 korun. Opravdu jsem neměl v plánu ukrást kousek stejku nebo kuřecího prsa.

Mohl jsem tam napsat „A jen tak mimochodem jsem váš největší pražský fanda!“, ale pomyslel jsem si, že jim to určitě dojde, když se podívají na mou věrnostní kartu a zjistí, jak trapně dlouhý je můj seznam nákupů za poslední rok. No nic – odpověď mě zklamala. Její část vám zde cituji:

„Omlouváme se, že Vám na pokladně nebyl deaktivován bezpečnostní štítek z Vašeho stejku. Mám radost, že zaměstnanci identifikovali dotyčnou položku a štítek odstranili. Požádala jsem vedení prodejny, aby věc nadále řešilo. Ráda bych Vás ujistila, že bude-li zjištěno, že poskytovaný servis není na nejvyšší úrovni, provedeme patřičná opatření.“

Navzdory ujištění z jejich strany ve mně přetrvává nejistota. 30 let po sametové revoluci jsem v odpovědi dostal něco jako moderní, korporátní verzi klasického komunistického „bohužel“ – až příliš známého českého slova, které se sice doslova překládá jako „mrzí nás to“, ale zní spíš jako „hele, to není náš problém“. V řetězci M&S očividně kladou větší důraz na ty malé červené baby řepy než na maily od zákazníků.

Jsem v pohodě, jasný? Ocenil bych třeba jen sebemenší poukázku na nákup nebo pozitivní reakci typu „Není nám to jedno!“, ale sekuriťáci prostě jen odváděli svou práci a jak se říká – husy se mnou nepásli. A zůstaňme realisty: lidé z Marks & Spencer moc dobře ví, že než se kolegové z Kauflandu trochu polepší, já se zase vrátím pro svůj marocký hummus – a nejspíš to bude co nevidět!

Add a comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *


6 − five =

Photo of Mark Baker
About the author

Mark Baker

I’m an independent journalist and travel writer who’s lived in Central Europe for more than two decades. I love the history, literature, culture, and mystery of this often-overlooked corner of Europe, and I make my living writing articles and guidebooks about the region. Much of what I write eventually finds its way into commercial print or digital outlets, but a lot of it does not.

That's my aim with this travel website: to find a space for stories and experiences that fall outside the publishing mainstream.

You’ll find a mix of stories here. Some will be familiar “what to see and do” travel articles on particular destinations. Others will be tales of “adventure” (usually with a comic twist) from life on the road. I'll also share tips about living in my adopted hometown of Prague and stories from a more-distant (but seemingly ever-present) past, when Central Europe was the “Eastern bloc” and I was a full-time journalist trying my best to cover it. I hope you enjoy.

Tales of Travel & Adventure in Central Europe
Mark Baker