S Christianem, obrazovým redaktorem Kinfolku, jsem se sešel na vlakovém nádraží v Plzni jednoho větrného a mrazivého lednového rána. Přijel právě z Prahy, zatímco já už několik dní pracoval v Plzni na aktualizaci průvodce pro Lonely Planet. Celé se to událo ani ne před třemi měsíci (tento post píši v dubnu), ale kvůli koronavirové krizi mi to najednou připadá jako několik let.
Z nádraží jsme šli pěšky ke dvěma interiérům, které jsme si měli prohlédnout. Mým úkolem bylo zjistit co nejvíc o Adolfu Loosovi, abych mohl čtenářům Kinfolku zasvěceně popsat interiéry a jejich význam. Christian s sebou táhl fotografické vybavení, aby vše do nejmenších detailů zdokumentoval obrazově. Kromě toho jsme se měli sejít ještě s Magdalenou z plzeňského turistického infocentra, která nám v bytech měla dělat průvodkyni.
Měl jsem z toho úkolu trochu strach. O raně modernistické architektuře ve střední Evropě už jsem sice několikrát psal, včetně článku o funkcionalismu v Brně pro Wall Street Journal, ale o Loosovi jsem toho moc nevěděl. Loosovým hlavním problémem totiž je, že je těžké ho nějak zaškatulkovat. Nepatří k funkcionalismu ani Bauhausu, dokonce ani k secesi či art nouveau, a přesto je tak trochu tím vším (a zároveň ani jedním). Kinfolk má typicky velmi zasvěcenou čtenářskou obec, a já přitom vlastně nevěděl, co přesně jim můj článek má sdělit.
Během pátrání po Loosově osudu jsem zjistil, že Loos se v podstatě proslavil dvěma věcmi: jednou byl průkopnický esej z roku 1910 jménem „Ornament a zločin“, v němž prosazuje myšlenku, že by se moderní architekti měli vyvarovat vědomého používání okras – prvků jako efektní frontony a zdobné okenní rámy – protože ty mají sklon způsobit, že budova začne časem vypadat zastarale. Tvrdil, že místo toho by se měly používat vysoce kvalitní stavební materiály jako drahé dřevo a kámen, neboť ty tvoří dekorativní prvky stárnoucí mnohem důstojněji.
Druhým pilířem Loosovy slávy byla budova ve Vídni, která dodnes nese jeho jméno: „Looshaus“ (matně si ho pamatuji už z 80. let, kdy jsem ve Vídni žil). Jestli jste někdy byli ve Vídni, je dost možné, že jste kolem Looshausu prošli, aniž byste si ho vůbec všimli, a přitom v roce 1909, kdy byl postaven, rozpoutal architektonický skandál století.
Mělo to být asi tak: Habsburský císař František Josef I. byl v otázce architektury proslule konzervativní – vždy dával přednost všemu, co vypadalo staře, před čímkoli, co působilo nově. Umístění Looshausu, přímo přes ulici naproti císařově rezidenci v Hofburgu, bylo úmyslně zvoleno tak, aby císaře provokovalo. A přesně jak by se od autora „Ornamentu a zločinu“ dalo čekat, navrhl Loos moderní, střídmou budovu s hladkou fasádou bez příkras (viz foto výše). Jediným zjevným dekorativním prvkem bylo mramorové obložení ve spodní části budovy. Císař budovu pochopitelně nenáviděl a, jak známo, nazýval ji domem „bez obočí“.
Ze dvou interiérů, které jsme s Christianem toho dne prošli, byl nepochybně mnohem zajímavější ten první – byt bohatého židovského průmyslníka Huga Semlera a jeho manželky Heleny na Klatovské ulici číslo 19. Jakýmsi šťastným hnutím osudu trojice pokojů v bytě, jídelna, obývací pokoj a hudební salón, přežila jak druhou světovou válku, tak i komunistickou éru prakticky bez úhony. Prostor byl mnoho let přehlížen a proměnil se v podstatě v ruinu, ale zachovalo se tu mnoho originálních Loosových designových prvků.
Druhý interiér, byt Voglových na Klatovské 12 naproti přes ulici, prošel již důkladnou renovací. Byl sice v mnohem lepším stavu, ale o to méně prostoru zanechal pro naši obrazotvornost. (Použil jsem zde fotografie z obou bytů, abyste měli lepší představu, o čem mluvím.)
V Semlerově rezidenci se netopilo a uvnitř byla toho rána snad ještě větší zima než venku. Christian se začal chystat na sáhodlouhé fotografování. Já se mezitím dal do řeči s Magdalenou a snažil se zjistit o prostoru co nejvíc (jednak abych vyzvěděl něco, o čem budu psát, a jednak abych se přinutil myslet na něco jiného než na tu hroznou zimu). Magdalena byla skvěle informovaná a měla se mnou velkou trpělivost. Vyprávěla mi o Loosově lásce k symetrii, upozornila mě na různé druhy mramorových a dřevěných obkladů, které architekt použil, aby místnostem vdechl jedinečnou atmosféru. Vysvětlila mi, že v hudebním salónu zvolil Loos nažloutlý jilm, aby mu dodal pocit hravosti; v obývacím pokoji použil zase tmavší ořech pro vyvolání atmosféry hojnosti.
Také mi vyprávěla o historii bytu a pověděla mi, že v době komunismu rezidenci zabrala československá armáda a zřídila si v ní kanceláře, což vysvětlovalo její zanedbaný stav. Vojenští důstojníci měli pro nažloutlý jilm a tmavý ořešák pramálo pochopení. A potom Magdalena dodala, takřka mimochodem, že za druhé světové války obsadili rezidenci Němci. Dokonce se zmínila, že prostor sloužil jako oblastní ústředí německé armády, Wehrmachtu.
Já: „Počkejte chvilku, tady byl plzeňský hlavní stan Wehrmachtu?“
Magdalena: „Ano. Přímo tady pak Němci kapitulovali.“
Já: „Cože? Oni kapitulovali tady, v tomhle bytě?“
Magdalena: „Ano. Vlastně k té střelbě došlo přímo tamhle.“ (Ukazuje do obýváku.)
Já: „Střelbě?? Jaké střelbě?“
Příběh o kapitulaci Němců v tomto regionu a tragických událostech, které následovaly, je nepochybně nedílnou součástí místního folklóru, ale já psal o České republice (a Plzni) už tolik let, a nikdy jsem o nich neslyšel – a byl jsem si téměř jist, že čtenáři Kinfolku jsou na tom stejně. V tu chvíli mi svitlo, že můj příběh konečně získal nějaký směr, a že nebude jen o Adolfu Loosovi.
Československo spadlo po druhé světové válce do východního bloku tak rychle, že většina lidí asi zkrátka předpokládá, že na konci války osvobodil zemi od nacistů Sovětský svaz. To je ale pravda pouze zčásti. Na jaře 1945, kdy se od východu blížila sovětská Rudá armáda, proudily do země od západu – včetně oblasti kolem Plzně – jednotky 3. americké armády pod velením generála George S. Pattona.
(Skutečnost je taková, že Američané si nechali až tragicky uniknout šanci osvobodit Prahu – a zřejmě tak změnit celý průběh studené války –, ale to by byl samostatný příběh na celý další post.)
Vojáci USA přišli do Plzně 6. května 1945, jen dny předtím, než Němci definitivně kapitulovali. V té době už docházelo k německému odporu ve městě pouze sporadicky a čeští obyvatelé při pohledu na přicházející Američany propukali v jásot. Po městě se rozptýlilo několik málo amerických pěšáků, z nichž jeden, poručík Charles Schaeffer, zjistil, že velitel posádky Wehrmachtu se skrývá právě na Klatovské ulici číslo 19. Schaeffer vyběhl po schodech, vešel do Semlerovy rezidence a objevil v krásných pokojích skupinu asi třiceti překvapených německých oficírů s manželkami.
Velitel posádky Wehrmachtu v Plzni generálmajor Georg von Majewski Schaefferovi sdělil, že podepíše kapitulační listinu pro posádku v celé oblasti, a tak Schaeffer nechal do Semlerovy rezidence zavolat podplukovníka Percyho Perkinse, toho času nejvyššího amerického důstojníka ve městě.
A tak se to celé seběhlo. Právě zde, u svého stolu v obývacím pokoji (na místě, které mi ukazovala Magdalena), Majewski slavnostně podepsal kapitulační rozkaz pro svou německou posádku – před očima své manželky a podřízených a amerických důstojníků.
To by samo o sobě bylo zajímavým historickým střípkem, jenže to ještě není všechno. Ihned poté, co podepsal kapitulaci, vytáhl Majewski zpod stolu revolver, namířil ho proti sobě a stiskl spoušť. Zrovna jako ve filmu.
Poražený nacistický generál spáchal sebevraždu v luxusním bytě, který patřil zámožné židovské rodině (a jejž pečlivě navrhoval Adolf Loos). Jak už jsem říkal na začátku: nakoukněte v téhle části světa těsně pod povrch a budete se divit, co všechno najdete.
(Translated from the English by Eva Kadlecová. Find a link to the English version here.)
Jednou z obětí pandemie koronaviru se stala velká oslava k 75. výročí osvobození Plzně americkou armádou naplánovaná na květen 2020. Plzeňské Slavnosti svobody byly prozatím přeloženy na květen příštího roku. MB
