Začněme takto: odpor je marný

Jak se smířit s overtourismem (a poučit se z něj)

Každodenní realita: dav lidí na pražském Staroměstském náměstí. Foto Mark Baker.
Co takhle beranici s logem KGB? Už léta je to jeden z nejoblíbenějších pražských suvenýrů, třebaže bylo KGB vlastně ruské. Foto Mark Baker.
Někteří turisté sem očividně přijíždějí kvůli kvalitě zdejšího absintu – Češi ale žádný absint nepijí. Foto Mark Baker.

Tento post možná někoho z vás pěkně naštve. Nejeden čtenář mi ho určitě bude mít za zlé. Dnešní turismus se musí potýkat se spoustou kontroverznějších či naléhavějších témat. Když dav turistů narazí na místní, kteří tu jsou doma a mají toho všeho akorát tak plné zuby, nastává boj. Tohle k tomu všemu patří.

Asi nepotěším ani ty, kdo hledají nějaká řešení (třeba je to dobrý materiál pro další post?). Nechci tu nikomu dávat odpovědi na otázky ani malovat světlejší budoucnost cestování; chci prostě jen pro začátek nastínit, s čím se současný turismus musí potýkat:

1. Předimenzované turistiky se jen tak nezbavíme

Lidé najednou začali cestovat do těch nejkrásnějších destinací po celém světě – co za tím stojí a jak tomu máme rozumět? Zdá se, že je to směsice následujících faktorů: čím dál vyšší platy, především pak v zemích s enormním turistickým potenciálem jako je Čína nebo Indie; rostoucí nabídka levných letenek, díky níž si mnohem více lidí může dovolit dálkové lety; rostoucí popularita okružních plaveb a s tím i větší počet návštěvníků přímořských měst či destinací v blízkosti řek; Airbnb (a s ním nárůst potenciálních míst k přespání, který přesahuje počet hotelových lůžek v dané destinaci); Instagram a ostatní sociální sítě, díky nimž si najednou všichni sepisují seznamy míst, která musí navštívit. Určitě existuje spousta dalších faktorů, které jsem tady nezmínil.

Nemyslím si, že by některý z výše zmíněných trendů v budoucnu začal slábnout. Ba naopak – začnou agresivněji nabírat na síle. Vezměme si třeba rapidní nárůst čistého příjmu v Asii, především pak v Číně. Ročně se to týká stovek tisíců, ne-li milionů nových potenciálních turistů.

Pro názorný příklad z praxe není třeba jezdit daleko – stačí strávit pár hodin v přeplněných uličkách malého, leč malebného Českého Krumlova (tři hodiny směrem jižně od Prahy). Ještě nedávno jste tu (a ostatně ani nikde jinde v České republice) nepotkali jediného turistu z Asie. Dnes představuje skoro nadlidský výkon prodrat se z hlavního náměstí do historického centra masami každodenně přijíždějících autobusů s turisty z Asie. Nechápejte mě špatně: za současnou situaci rozhodně nechci vinit asijské turisty (mají přece stejné právo na cestování jako všichni ostatní). Chci jen upozornit na rozsah problému na příkladu jednoho malého turistického městečka na konci světa.

S předimenzovanou turistikou to máte jako s globálním oteplováním: nedá se svítit. Už je to tady a bude hůř. Otázkou zůstává, jak si s tím poradit.

2. Na planetě Zemi jsme všichni turisté

Ruku v ruce s rapidním a neúprosným přílivem turistů jde skoro pokaždé stejně silná reakce místních: „Proč sem přijíždějí právě ONI?“ „Proč právě ONI zaplavili naše náměstí, kavárnu nebo hospodu?“„Proč právě ONI nezůstanou doma?“ „Oni“ jsou v tomto případě samozřejmě turisté.

Pro lidi, kteří na nějakém místě žijí nebo se tam narodili, je přirozené, že ho považují za „své“ a budou se chovat defenzivně. Zdá se však, že tento koncept nebere v potaz jednu samozřejmou, ač nepohodlnou pravdu: v konečném důsledku jsme turisté všichni. Když o prázdninách cestujeme, vydáváme se poznat další velkoměsto či jedeme na služební cestu, stojíme najednou i my na něčím náměstí nebo sedíme v hospodě, která patří někomu jinému. I my ucpáváme něčí cestu a nakonec jsme my všichni závislí na dobré vůli místních, abychom byli na cestách spokojení.

Osobně znám obě strany mince a řeknu vám – není to nic příjemného. Pro člověka žijícího v Praze je k nesnesení vyhnout se masám lidí kroužících kolem Staroměstského náměstí nebo blokujících Karlův most. Loni na podzim jsem to však silně pocítil i z té druhé stránky, když jsem byl průvodcem okružní plavby po Dunaji, kterou organizoval National Geographic. Prováděl jsem skupinku asi 20 lidí po malebných městech jako je německé Řezno či rakouský Salcburk. Bylo vidět, že místní těch plaveb mají plné zuby: doslova nás zabíjeli pohledem a jasně nám dávali najevo, že se máme vrátit tam, odkud jsme přišli.

Určitě si ale některý z nich jednou naplánuje víkend v Praze, a pak to bude on, kdo bude muset čelit pohledu číšníka, který po prvním pokusném „Ein Bier, bitte!“ obrátí oči v sloup. Jak vidíte, je to začarovaný kruh.

Situace předimenzované turistiky ve městech je beznadějná a jestli vůbec existuje nějaké řešení, pak si pro začátek všichni musíme uvědomit, že turistou je každý z nás a všechny dohromady nás spojuje nepsaná „turistická verze“ zlaté střední cesty. Shrnul bych ji takto: „S každým turistou, který je na návštěvě ve vaší zemi a nevyzná se tu, jednejte tak vstřícně, jako byste to od něj očekávali v obdobné situaci vy sami.“ Pro ty, kdo cestují, to je ještě jednodušší: „Chovejte se tak, jako byste byli u sebe doma.“

Za trdelník si Praha vysloužila mezinárodní reputaci. O oválné cukrovince, která se peče na trdle, tu před několika lety ještě nikdo neslyšel. Foto Mark Baker
Co mě dnes a denně zaráží: matrjošku si tu můžete pořídit v téměř každém obchodě se suvenýry. Foto Mark Baker.

3. Když něco někomu zakážete, skoro vždycky se vám to vymstí

Z principu nemám rád jakékoliv zakazování (samozřejmě s výjimkou trestných činů, ubližování bezbranným zvířatům atd.). Nejsem si jistý, jestli tento (zřejmě apokryfní) citát pochází od Marka Twaina, ale zní asi takto: „Na světě neexistuje větší rozkoš než zakázat lidem potěšení.“ Zakazování ale obvykle nakonec selže.

Místní politici po celém světě se sice s předimenzovanou turistikou snaží bojovat a vymýšlejí všemožné zákazy, které sice myslí dobře, ale od samého začátku je jasné, že z toho nic nebude. Tyto zákazy celou situaci jen zhoršují a navíc s sebou přináší zcela nové problémy. Myslím si, že zákazy se problémy předimenzované turistiky nevyřeší.

Příklad: menší a větší města se snaží omezit prudký (a někdy destruktivní) nárůst krátkodobých pronájmů přes systém Airbnb a předhazují majitelům nemovitostí různá omezení, aby se tak nadále nedělo. Nechci tím problémy spojené s pronájmy Airbnb zlehčovat ani tvrdit, že neexistují (nebo že neexistují způsoby, jak situaci vylepšit). Kvůli pronájmům přes Airbnb však rostou ceny domů i nájemních bytů, vznikají turistická ghetta, v nevýhodě jsou i sousedé pronajímané nemovitosti a jejich kvalita života.

Problém se zákazy je takový, že jen málokdy lidi donutí, aby něco přestali dělat – spíše je to přiměje k tomu, aby si vymysleli kreativnější verzi toho, co doposud dělali. V případě Airbnb je už trochu pozdě.

Příkladem nepříliš vydařeného zákazu je loňská situace v Praze, kdy se úřady pokoušely ostře zakročit proti rapidnímu nárůstu výletů na vozítkách Segway či elektrokolech. Ulice a chodníky v Praze najednou zaplavily stovky otravných turistů, kteří se tudy na Segwayích pohybovali. Tento dopravní prostředek má mínusů hned několik: je nebezpečný pro chodce a v Praze se víc než kdykoliv předtím cítíte jako v umělém Disneylandu.

Zákaz však nařídili tak nešikovně, že se tak nějak začal týkat i ostatních, legitimnějších dopravních prostředků, například jízdních kol. Netrvalo dlouho a pražská radnice cyklistům zakázala vjezd do podstatné části historického centra (paradoxně včetně speciálně označených cyklostezek). Tento post píšu v únoru roku 2019 a i když všechny ty právnické intriky ještě nejsou u konce, ze zákazu se nakonec vyklubalo fiasko. Provozovatelé vyjížděk na Segwayích našli způsob, jak omezení obejít (přímo naproti mé kanceláře se jedna taková velká půjčovna nachází), ale nad cyklisty v centru Prahy i nadále visí právní hrozba.

Na otázku Airbnb, vyjížděk na Segwayích či jiných výstředností spojených s předimenzovanou turistikou ve městech nemám dostatečně jasnou odpověď. Zjistil jsem však jednu věc: nejlepší způsob, jak udržet kontrolu nad „nechtěným“ chováním, je vypozorovat, co lidé mají rádi a dovolit jim, aby to mohli dělat – ovšem pomocí konstruktivnějších metod.

4. Turismem hýbe poptávka, ne nabídka

Tento postřeh bude trochu abstraktnější a ne tak docela jasný, ale v otázce předimenzovaného turismu a jeho vedlejších účinků neméně důležitý. Co tím myslím: trh, image či reputace jakéhokoliv místa či výletního cíle mnohdy určují lidé, kteří ho navštěvují, ne samotná destinace. To může být pro místní docela drsná lekce.

Praha lidi jednoznačně přitahuje – například díky krásám historického centra, Pražskému hradu či Staroměstskému náměstí. Přijíždějí sem ale i z jiných důvodů – chtějí si loknout absintu ze zářivě zelené lahvičky, pořídit si beranici s logem KGB či ruskou matrjošku, jen tak si vychutnat sladký trdelník – nebo hned dva – přímo z horkého trdla od místního prodejce. Je to všechno krásné a pěkné, až na jednu věc: ani jeden z výše jmenovaných artefaktů zdaleka není symbolem typického Čecha či obyvatele Prahy. S Prahou jako takovou mají tyto suvenýry pramálo společného – pokud vůbec něco.

To stejné můžeme tvrdit o městských či národních dějinách a hrdinech. Jan Hus, Franz Kafka, Václav Havel? Pravdou je, že běžnému návštěvníkovi Prahy je vlastně tak trochu jedno, jak to s těmi životy slavných Pražanů vlastně bylo (samozřejmě se najdou i výjimky); stejně tu na ně nemá moc času. V moderním pojetí turistické ekonomiky je role historických postav spíše ikonická – vymyslí se kolem nich nějaká zábavná historka a vytiskne se tucet triček s jejich podobiznou.

Před pár lety jsem se bavil s průvodkyní české skupinky turistů – byla to docela seriózní dáma, znalkyně místních dějin, která turistům chtěla předat přesné informace – ne „všechny ty kecy“, které vám řekne každý druhý. Byla naštvaná, protože prováděla skupinku po Staroměstském náměstí a vyprávěla jim skutečné události, když zaslechla jiného průvodce („nějaký týpek z Irska“), který stál opodál a pražské historky si prostě jen vymýšlel. Samozřejmě mu to lidi sežrali.

Soucítím s ní – a s lidmi, kteří jsou zklamaní, když jejich města a země (nejen Prahu) zaplaví davy turistů, kteří pomalu ale jistě určují, jak to místo bude vypadat a jak ho bude vnímat zbytek světa. Poradil jsem jí, aby to nechala být. V moderní turistické ekonomice to je turista – ne místní – kdo určuje, jakým jazykem se bude mluvit.

A tady bych svůj první pokus o pochopení současného stavu moderního turismu (a předimenzované turistiky) protentokrát ukončil. Kdybych ho měl shrnout v pár slovech, řekl bych, že „odpor je tu marný“. Ale to je teprve začátek, ne nějaký epitaf.

(Translated from the English by Irena Duda. To see a copy of the English original, click here).

Add a comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *


nine − = 4

Photo of Mark Baker
About the author

Mark Baker

I’m an independent journalist and travel writer who’s lived in Central Europe for more than two decades. I love the history, literature, culture, and mystery of this often-overlooked corner of Europe, and I make my living writing articles and guidebooks about the region. Much of what I write eventually finds its way into commercial print or digital outlets, but a lot of it does not.

That's my aim with this travel website: to find a space for stories and experiences that fall outside the publishing mainstream.

You’ll find a mix of stories here. Some will be familiar “what to see and do” travel articles on particular destinations. Others will be tales of “adventure” (usually with a comic twist) from life on the road. I'll also share tips about living in my adopted hometown of Prague and stories from a more-distant (but seemingly ever-present) past, when Central Europe was the “Eastern bloc” and I was a full-time journalist trying my best to cover it. I hope you enjoy.

Tales of Travel & Adventure in Central Europe
Mark Baker